Snímky Roberta Eggerse jsou jedinečné. Mě osobně si získal už svou úžasnou prvotinou Čarodějnice, která nabídla hutný horor o puritánské rodině v prostředí nehostinné přírody během osídlování Ameriky v sedmnáctém století. Lovecraftovsky laděný Maják byl vynikajícím hereckým koncertem a právě tak atmosférickou peckou. Seveřan byl pro mě z jeho tvorby zatím nejslabší, přesto vizuálně opět poutavý historický film. Když jsem se tedy dozvěděl, že tento talentovaný filmový tvůrce chystá remake ikonického hororu, jenž se ještě navíc natáčel v Čechách, začal jsem se opravdu hodně těšit. Jak se variace na archetypální upíří horor podařila?
Začnu malou odbočkou. Původní němý snímek z dvacátých let, nesoucí název Upír Nosferatu, je totiž po právu legendou. Mimo jiné i díky představiteli hlavní role, německému herci Maxi Schreckovi, který byl sám docela podivínem. Odporného upíra s krysím obličejem ztvárnil tak přesvědčivě, až vznikly zkazky o tom, že je upírem doopravdy. Ostatně těmito novodobými mýty a puncem záhadnosti jsou film i zmíněný herec opředeni dodnes. S touto myšlenkou si koneckonců pohrával i film Ve stínu upíra, kde si podivínského herce, který je v této mystifikaci skutečně upírem, zahrál Willem Dafoe.
Co ale v případě původního Upíra Nosferatu přetrvává především, je dodnes působivý horor, který je první neoficiální a neautorizovanou adaptací románu Dracula od Brama Stokera. To proto, že se tvůrcům nechtělo platit vdově po spisovateli za práva. Tak pozměnili jména postav a některá místa, do nichž je snímek zasazen. Jádro příběhu ale zůstalo a minimálně ve vyobrazení upíra jako nelidského monstra zůstává stařičký počin věrný předloze mnohem víc, než některá moderní zpracování, hledající v látce jakýsi až romantický rozměr. Zpátky do současnosti. Robert Eggers měl před sebou vytyčený nelehký úkol. Rozhodl se totiž jednak natočit remake onoho starého černobílého filmu, jednak věrnou adaptaci Drákuly, a v neposlední řadě i přinést nějaký nový pohled na notoricky známý příběh, který se na filmovém plátně objevil už v obrovském množství různě kvalitních podob. A tohle všechno se mu podařilo. Tohle a mnohem, mnohem víc.
V jeho vyprávění není nouze o uchvacující práci s kamerou a vizuálními triky, která v kombinaci s nádhernými českými lokacemi (jež, světe div se, Transylvánii i Německo, kde se snímek odehrává, ztvárňují opravdu přesvědčivě) často vytváří záběry, které máte chuť si zarámovat a pověsit na stěnu. A pak je tu titulní záporná postava. Tady také nejde než ocenit brilantně zvládnutou marketingovou kampaň, kdy se tvůrcům podařilo velice důsledně ohlídat, aby vzhled hraběte Orloka neunikl na internet. Minimálně v době, kdy vydáváme recenzi není naplno ukázán v žádném traileru. A to je jedině dobře. Jen si dovolím poznamenat, že cesta, kterou se filmaři rozhodli jít, je na hony vzdálená uhrančivému černovlasému hraběti. Tahle verze je nemrtvým monstrem jako vystřiženým z noční můry. A mimochodem – i dost věrná knižnímu popisu. Dokonce i nejmenovaný charakteristický rys, který filmaři dosud neprávem opomíjeli, je zde přítomen.
Jedna z prvních scén filmu, v níž se mladý obchodník spolu s námi coby diváky poprvé setkává s tajemným šlechticem, je na chlup stejná, jako jsem si ji kdysi představoval nad ránem při čtení Draculy. Z hraběte a každého jeho slova či gesta tady po celou dobu čiší nepopsatelná hrůza, jeho silueta i obličej jsou rozostřené a skryté v nekvalitním světle mihotajících plamenů. Právě tahle scéna mi film prodala a i kdyby zbytek podívané nestál za nic, pamatoval bych si ji. Přitom se dalo pokazit leccos. Složitá maska a kostým. Hypnotický hluboký hlas, kterým Orlok mluví a jenž herce Billa Skarsgårda stál spolu s ostrým východním přízvukem značné úsilí, by mohl působit směšně. Nepůsobí. Stejně jako celý Orlok, jehož pojetí je naprosto odlišné od čehokoli, na co jsme pod představou filmového upíra zvyklí.
Skarsgård si tak připisuje další naprosto fenomenální výkon coby bestiální hororový antagonista. Není v tom ale sám. Zbytek hvězdného obsazení mu zdatně sekunduje. Ačkoli mě zprvu mrzelo, že původně obsazená Anya Taylor-Joy kvůli nabitému programu (a zejména pak pracím na Furiose) roli nočními můrami stíhané Ellen neztvární, Lily-Rose Depp je v ní výborná a mé počáteční obavy rozptýlila. Nicholas Hoult si po rozporuplném Renfieldovi střihl výraznou roli v už druhém, nepoměrně lepším upířím filmu. Ač by někoho mohlo zklamat, že si Willem Dafoe titulní zápornou roli nezopakuje, jeho pološíleného profesora Eberharta von Franze, bojujícího proti moru a nemrtvému zlu by si těžko někdo střihl s větším gustem. A takhle by se s chválou dalo pokračovat. Herci jsou výborně obsazení až do nejmenší roličky (pozornému oku neunikne česká stopa ani tady).
Čtěte také: Tato hororová variace na Sám doma zaručeně navodí mrazivou vánoční atmosféru
Verdikt
Robert Eggers se překonal. Jím vysněné téma se dočkalo podmanivé adaptace, která je dle mého jeho zdaleka nejlepším filmem. Dostáváme vtahující podívanou, z níž přímo čiší inspirace lidovou pověrčivostí a folklórem, které daly vzniknout víře v nemrtvá monstra a jejich nekončící popularitě. V tom, co je zásadní se nový Nosferatu drží klasiky a zejména pak Draculy Brama Stokera, kterému je místy věrnější, než jsem vůbec čekal a odvažoval se doufat. Zároveň se ale vůbec nebojí přicházet s vlastními nápady, díky čemuž už stokrát zfilmovaná látka stále působí skvěle a dokáže strhnout nefalšovaně hororovou atmosférou a stále silným příběhem, v němž je mladá žena obětí chtíče nelidské stvůry, ale i dobových konvencí. Otevírají se zde i taková témata, jako třeba vztahy a sexualita. Navzdory tomu jde ale v jádru stále o hororový film, který si ponechává nejděsivější aspekty děl, z nichž vychází a zároveň stojí pevně na vlastních nohou a nebojí se dovést do extrému ani to, co bylo na příbězích s upíry vždy typické: jisté až erotické napětí mezi krvežíznivým monstrem a jeho obětí. Navíc je snímek (stejně jako předchozí Eggersovy filmy) naprosto nádherně natočený. Pro mě jde jednoznačně o nejlepší horor roku 2024, u nás pohříchu uvedený až v roce novém…
