Jiří Mádl je jméno, které měli mnozí donedávna spjaté spíše s jednoduššími komediemi pro teenagery, nebo rodinnými snímky a pohádkami, v nichž ztvárnil nejrůznější role. Že v něm však tříme něco víc, dokázal už svým režijním debutem Pojedeme k moři. Ten na mne zapůsobil jako svěží závan talentu. Následoval další kladně hodnocený počin s názvem Na střeše. Mladý režisér se tak postupně vypracoval, etabloval a nyní přichází se svým srdcovým tématem, jež sklízí v drtivé většině pozitivní ohlasy. Jsou Vlny, vyprávějící příběh invaze vojsk Varšavské smlouvy očima redaktorů Československého rozhlasu skutečně tak kvalitním dílem?
Nejsem historik, ani odborník. Filmy zpravidla hodnotím v oné rovině líbilo/nelíbilo. Někdy nějak mezi tím. U Vln je potřeba si uvědomit, že se skutečnými událostmi “pouze” inspirují. Proto, ač tu vystupují skutečné postavy, může být některým událostem přikládán větší význam, než jaký třeba skutečně měly. Je také třeba vzít v potaz, že když si poslechnete více svědectví lidí, kteří dobu zažili, mohou se vzpomínky na události třeba dosti lišit. Paměť je selektivní. Mádl na tento problém prý také narazil. Přesto se mu podle mého skromného názoru podařilo umně vybalancovat vážnost tématu a filmovou dramatičnost. Doručil nám po všech stránkách to, co zamýšlel: evropský blockbuster.
Osobně jsem u českých filmů dosti vybíravý a kdykoli je venku nějaký projekt, který vzbuzuje velká očekávání, jsem poněkud rezervovaný. Co si vybavuji, tak naposledy se mi moc líbil tak leda Šarlatán, přinejmenším mírné zklamání jsem cítil u Jana Žižky. Vlny pak jsou po Mordu dalším letošním tuzemským filmem nesporně vysokých kvalit. Zatímco Mord však je naprosto komorní komedií s určitým společenským přesahem, Vlny skutečně vypadají, ale i fungují jako velkofilm, jenž hranice našeho rybníčku přerůstá. A rozhodně má potenciál upozornit na sebe i ve světě. Jiřímu Mádlovi se coby režiséru a scénáristovi v jedné osobě daří velmi obratně nastínit dobové události a politiku tak přehledně, že by se ve všem velmi dobře orientovalo i někomu, kdo netuší co se v roce 1968 přihodilo. A to je v díle, které si klade cíl zaujmout širší veřejnost, naprosto zásadní.
Zkrátka a dobře je to film, ne dokument. Patrná je snaha přiblížit dobový snímek současnému publiku. Režisér sám uvádí, že původně ani nechtěl, aby ve filmu zaznívalo oslovení “soudruhu,” nebo aby se zde kouřily cigarety, díky čemuž by diváci byli postavám blíž. Obojí nakonec ve snímku najdeme, ale vždy účelně a poskrovnu. Přehlednosti nahrává úspěšný pokus o to, přiblížit nám dobovou situaci prostřednictvím protagonisty, kterým je mladý muž jménem Tomáš. Ten se po smrti rodičů stará o mladšího bratra a pracuje jako technik. Většinovou společnost odráží jeho strach a snaha nevystrkovat růžky. Prostě nějak fungovat. To vše se změní ve chvíli, kdy svého sourozence sleduje na konkurz do Československého rozhlasu. Řízením náhody a štěstí získá místo právě Tomáš, který o něj nestál. Spolu s ním se jako diváci tedy dostáváme mezi legendární redaktory, kteří jsou na tehdejší dobu až nebývale svobodomyslní. K tomu všemu jim pochopitelně šlape na paty STB. Film exceluje nejen v osobní rovině, kdy vykresluje Tomášovy nečernobílé motivace, ale i v té obecné, kdy nás seznamuje s velkými tehdejšími událostmi.
Přesunout se doprostřed dění je skvělý a nebývale nosný nápad. I nahlížení příběhu Tomášem, jenž slouží jako jakási paralela k běžnému člověku té doby. Divák se tak s fiktivním charakterem snáze sžije a cítí se být tím více citově investován do toho, co se na plátně odehrává. To, jak se ke své práci dostane sice působí poněkud úsměvně a jednoduše, při zvoleném stylu vyprávění je to ale nutné proto, aby byl protagonistou někdo “obyčejný, normální.” Potěší pak nesmírně obratná kombinace dobových dokumentárních záběrů s filmovými, kdy nás přechody mezi scénami nevyvádí z konceptu, ale naopak se výborně doplňují a dodávají příběhu kýžený velkolepý kontext.
Verdikt
Jiří Mádl je talentovaný režisér, který dokázal to, co si předsevzal. Vlny jsou skutečně takovým Argem po česku. Film je skvěle natočený, obsazený výbornými herci, a je zkrátka radost zase jednou mít možnost zhlédnout v kinech český snímek, kde vše funguje jako na drátkách. V epicentru snímku stojí skupina lidí, která bojuje proti velké přesile. Tou je nejen tehdejší režim, ale i společnost a její vnímání šedivé reality. Morální nejednoznačnost hlavní postavy je skvělá, právě tak celý scénář. Kostýmy a reálie vedle dobových záznamů nepůsobí jako pěst na oko. Postavy sice hovoří až moc “současnou mluvou,” to je ale záměrná snaha přiblížit film co nejvíce k divákovi. Vlny jsou možná také nebývale aktuální i díky tomu, že svobodná média jsou v současnosti právě tak důležitá, jako tehdy. Snímek vypráví o odvaze, spojené s prostou snahou zachovat se dobře tehdy, kdy je to zdánlivě nemožné…
