Po pauze zapříčiněné koronavirem se k nám konečně dostává jeden z u nás nejočekávanějších snímků letošního roku. Příběh československého bylinkáře a léčitele Jana Mikoláška je v poslední době často skloňován právě v souvislosti s premiérou nového snímku zkušené polské režisérky Agnieszky Holland a scénáristy Marka Epsteina. Přesto ještě nedávno v širším povědomí nebyl. Přitom se jedná o fascinující postavu, která patřila svého času mezi široce známé osobnosti. Jak se vydařil snímek, natočený na motivy životního příběhu muže, jenž léčil lidi tím, že zkoumal lahvičky s jejich močí?
V krátké době se jedná o druhý historický film o postavě z našich novodobých dějin. V přímém kontrastu s Havlem se však jedná o snímek, který je mnohem méně politický (i přes celkem zřejmou spojnici v podobě hl. hrdiny, stíhaného komunistickým režimem), a mnohem komplikovanější. Jan Mikolášek byl už ve své době jedněmi uznávaný pro své léčitelské nadání a znalost bylin, druhými zatracován a pokládán za podvodníka. Navíc si úzkostlivě střežil své soukromí. Pokud u snímku čekáte jednoznačnou odpověď na to, jaký člověk vlastně onen „šarlatán,“ jak jej nazýval dobový socialistický tisk byl, tady se jednoznačné odpovědi nedočkáte.
Film na něj nazírá jako na vpravdě rozporuplnou osobnost, sžíranou nesmírně temnými vnitřními démony. Muže, který rozhodně není postavou ani kladnou, ale vlastně ani zápornou. Muže, který na jednu stranu léčí a pomáhá (Mikolášek poskytoval diagnózu i případnou hospitalizaci zdarma, přispíval nemalé částky na nejrůznější akce a organizace a platit si nechal jen za bylinky, které pacientům předepisoval), na stranu druhou umí být příkrý, ba dokonce až krutý. Zároveň se však tvůrci nesnaží zaujmout vůči hlavnímu protagonistovi nějaké jednoznačné stanovisko. Tedy vůči jeho charakteru. Metody, které naopak ve snímku postava používá, jsou během celého snímku několikrát ukázány jako skoro až zázračné (Mikolášek ve vlastních pamětech (které byly u nás vydány až po revoluci) uvedl, že dokázal v jednom případě z moči poznat i zda je pacient naživu, což je ve filmu v jisté dosti zásadní scéně použito, stejně jako léčitelův „dar,“ díky němuž měl být schopen někdy i vycítit, že dotyčná osoba má na kahánku).
Je sice prokazatelné, že skutečný Mikolášek byl úředním znalcem bylin (skládal pro toto osvědčení i náročnou zkoušku) a že z moči se skutečně dá i bez prostředků, užívaných lékaři poznat leccos (navíc ho opravdu nacisté nechali projít komplikovaným testem, kde své schopnosti diagnózy z moči prokázal a léčil během své letité kariéry nejrůznější pohlaváry a osobnosti). A tady narážíme na uměleckou licenci, která je dost možná největší devizou snímku hned v několika bodech. Jedním z nich je možná přílišná fixace zápletky na homosexuální linku mezi Mikuláškem a jeho asistentem Františkem, která je bezesporu jakousi páteří vyobrazovaného děje (a na niž v konečném důsledku nabaluje i vyloženě sobecké zachování se Mikoláška během procesu v závěru filmu), dalším pak upozadění příběhu léčitele na úkor právě perzekvování jeho existence režimy.
V příběhu se často skáče do minulosti, což může ze začátku působit trochu nepřehledně, ale jakmile si na způsob vypravování, zprostředkovaný postupně ukazovanými drobty z hrdinova života zvyknete, sžijete se s ním. Snímek vlastně začíná příslovečným koncem, či chcete-li pádem hrdiny z vrcholu (kdy i koncem padesátých let měl obrovskou vilu a přilehlý pozemek, vůz americké výroby, několik zaměstnanců a širokou klientelu) až na samé dno – úvodní scénou je totiž smrt prezidenta Zápotockého, který coby Mikuláškův bývalý pacient nad ním držel ochrannou ruku). A o jeho dřívějším životě se dozvídáme právě prostřednictvím vzpomínek nebo vyprávění během výslechů vedených STB či hovorů s advokátem, snažícím se dobrat pravdy. Trochu zamrzí povaha činu, pro který ve filmu Mikoláška stíhají, v kontrastu s tím, pro co byl žalován v reálu. Do filmu byl asi potřeba nějaký dramatičtější a razantnější trestný čin pro vykonstruovaný proces.
Verdikt
Šarlatán je silné, pohnuté a výborné životopisné drama, které má pár slabších míst a trošku trpí neduhem většiny filmů dle skutečné události – přílišnou volností zpracování. To hlavní však zachycuje skvěle a hlavně se nedá říci, že by film nefungoval. V rámci toho naopak není ve scénáři nic navíc, nebo tak říkajíc „na sílu,“ většina linek naopak působí tak přirozeně a uvěřitelně, jak jen může u tak rozporuplného hlavního hrdiny. To by se samozřejmě nepovedlo bez správné volby herce – a tady se režisérce povedl vskutku zajímavý tah, kdy do role staršího Jana Mikoláška obsadila Ivana Trojana, zatímco léčitelova mladá léta zpodobnil hercův syn Josef Trojan. Oba pánové nejen že si jsou logicky podobní, ale jsou rovněž velmi nadanými herci. Mladý Trojan se skvěle popasoval s šarlatánovými drsnými začátky (jeho část příběhu má mnohem víc temných odstínů), zatímco zkušený herecký matador Trojan starší exceluje v úloze již umírněnějšího, vyzrálého Mikoláška, u něhož hrůzy a vnitřní démoni tak často na povrch nevystupují. Za vyzdvihnutí pak stojí i výkon „slovenského Daniela Craiga“ Juraje Loje, který si zahrál Mikoláškova asistenta a milence Františka, či civilní Jaroslava Pokorná v úloze bylinkářky, u které se hlavní hrdina učil. Šarlatán by zkrátka byl českým snímkem roku i v mnohem silnější konkurenci, než jaké se mu letos dostalo a byť nejde o dokonalý počin, jde o výborně natočený a zahraný snímek, který si rozhodně zasluhuje chválu a pozornost, jíž se mu dostává. V našich končinách zkrátka takovýto počin těžko najde konkurenci. Přesto by si možná Mikoláškův bezesporu zajímavý život zasloužil více prostoru. Třeba minisérie podobná rovněž Agnieszkou Holland natočenému Hořícímu keři by byla dle mého ideální…
Šarlatán
Trailer
Česká republika, Irsko, Polsko, Slovensko, 2020, 118 min
Drama / Životopisný
Režie: Agnieszka Holland
Hrají: Ivan Trojan, Josef Trojan, Juraj Loj, Jaroslava Pokorná, Martin Myšička, Miroslav Hanuš, Jiří Černý, Tomáš Jeřábek, Jan Budař, Melika Yildiz, Martin Sitta, Jan Vlasák, Daniela Voráčková, František Trojan, Jana Oľhová, Kamil Švejda, Václav Kopta, a další.