Žádná legrace. První návštěva MFFKV není taková, jakou jsem si ji ještě před měsícem maloval. Pohybovat se po, jinak klidných, Varech je dobrodružství samo o sobě. Udržet si maximální citlivost vůči všem filmům se už třetí den stává regulérní dřinou srovnatelnou s prací čínských horníků v uranových dolech za minimální mzdu. Můj krásně naplánovaný filmový rozvrh se sice z velké části naplňuje, ale spát nějaké čtyři maximálně pět hodin denně není žádná hitparáda. I přesto, že se snažím únavu zahánět nadměrným požíváním kávy a sledováním třináctiletých párů, jejichž rozbory existenciálních dramat o jugoslávských včelařích mě zaručeně proberou, je těžké udržet pozornost při sledování utahaného tříhodinového čínského rádoby dobrého filmu. A vzhledem k tomu, že okna mezi projekcemi jsou někdy až tříhodinová, vzhledem k tisícům návštěvníků, kteří mají neustálou potřebu se o sebe navzájem otírat, si začínám uvědomovat, že na mě na konci příštího týdne nebude hezký pohled. Je dost možné, že čím více času budu trávit v kavárnách tím více expresionistické mé deníky budou, protože se pomalu ale jistě dostávám do stavu, kdy potlačím únavu a místo ní nastoupí takový bizarní stav, který se bude projevovat jistým zkreslením reality a nesrozumitelností mých textů. To bude zábava. Upřímně obdivuji všechny, kteří ještě přes noc zvládnou nalévat do svých hrdel alkohol a další den normálně fungovat.
Možná bych mohl napsat, co jsem vlastně viděl. No, to je vlastně docela jedno, po festivalu stejně vyjde velký článek. Zdaleka jsem neviděl všechno, co jsem vidět chtěl a už jsem viděl i něco, co bych znovu vidět nechtěl. Ale mám pro vás jednu radu. Pokud vás bude někdo tahat na film Dotek hříchu s tím, že se jedná o takového čínského Guye Richieho, dejte mu facku. A teď hurá na Honzu Hřebejka.
PS: Všímejte si těch dlouhých a květnatých vět, které jsou narvané asi milionem chyb. Nevzal jsem si totiž nabíječku a tak píšu na extrémně tmavé obrazovce a nechce se mi to luštit.