Recenze: Posedlost je podobenstvím o toxickém vztahu

Pokud by vám někdo dal do ruky lacině vyhlížející proutek v papírové krabičce a řekl vám, že když ho zlomíte a vyřknete při tom nahlas, co si přejete, a to přání se vám následně splní, jak byste reagovali? Možná obrácením očí v sloup, nebo shovívavým smíchem. Možná byste to ale z legrace zkusili. Nebo ze zoufalství. O to větší by ale pak bylo překvapení, kdyby se vaše přání začalo plnit. A cena za něj by se ukázala později. To Bearovo je vlastně jednoduché, a přitom nejkomplexnější ze všech. Láska od jeho kolegyně, do které je on beznadějně zamilovaný…

Aktuálně jsme svědky éry, kdy nízkorozpočtové filmy, natočené “nezkušenými” režiséry doslova válcují Hollywood a krom nadšených diváckých ohlasů si odnášejí i skvělé tržby. Dokonalými příklady toho jsou třeba Iron Lung, Backrooms, nebo právě Posedlost. Dost možná se tím maličko redefinuje i to, co diváci od filmů očekávají. Neznamená to, že blockbusterům s obrovskými rozpočty odzvonilo, i tak jde ale o zajímavý fenomén. Povedl se však příběh o spalující zamilovanosti?

Už samotný název filmu nasvědčuje, že takové přání asi nebude mít dvakrát příjemné konotace. Dostáváme ad absurdum, ale přitom v základu vlastně uvěřitelné zpodobnění nepřirozené, vášnivé posedlosti druhou osobou, která přerůstá v bolest, utrpení a násilí. Celá Posedlost vlastně není příliš děsivá, spíš se jí jako tenká nit po celou dobu line nepříjemný pocit neklidu a nejistoty, které jen dále eskalují. Z chování dvojice titulních postav místy běhá mráz po zádech. Ať už jde o Nikkinu šíleně nezdravou fixaci na svého přítele, nebo Bearovo přivírání očí před absurditou jejího chování. Prakticky neustále se v nás stupňuje jistota, že tohle prostě nemůže skončit dobře.

Největším překvapením pro mě bylo zjištění, že jde o první “velký” film od mladého režiséra a scénáristy v jedné osobě. Takto napsaný a zrežírovaný snímek bych rozhodně od začínajícího tvůrce nečekal a tím spíš si počin zaslouží chválu a uznání. Zejména pro dospělý přístup k postavám a jejich chování. Ve filmech podobného ražení je poměrně snadné sklouznout k šablonovitosti a hloupému chování. Posedlost je komorní, v zásadě zde většinu času jsou čtyři zásadní postavy, z čehož dvě jsou v podstatě vedlejší. Vztahy mezi nimi, jejich chování a motivace jsou skvěle prokreslené a uvěřitelné, což je ve výsledku i stavebním pilířem celého děje, který pomalu, ale jistě graduje. Ačkoli samotný konec je vlastně jasně nastíněn prakticky od počátku, cesta k němu je poměrně obtížně předvídatelná.

Kdo z hereckého obsazení vyloženě vyčnívá, je Inde Navarrette jako Nikki, jež dokázala brilantně vystihnout kontrast, kdy se mění z normální dívky na onu titulní, posedlou. A je to jedině dobře, protože na jejím hereckém výkonu film vlastně stojí a padá. Stejně jako na hranici mezi tím, co ještě je, a co není opravdová láska. Právě ta hranice mezi něčím zdravým, normálním, a mezi šílenstvím je tu také leitmotivem. I když tu hororové scény jsou, stupňuje se jejich prostřednictvím spíš napjatá atmosféra a pocit, že tady něco není v pořádku. Ta navíc exponenciálně roste s tím, jak méně stabilně se Nikki chová, a jak Bear přichází na kloub tomu, že jeho přání se splnilo a možná jeho účinky a následky nepůjdou tak docela odčinit, i kdyby přece jen chtěl…

Verdikt

Když se čistě platonický vztah náhle promění v až zuřivě vášnivou náklonnost od osoby, jež ji do té doby neprojevovala, mohlo by se zpočátku zdát, že jde o splněný sen. Bohužel, někdy by možná naše sny měly zůstat… sny. Posedlost by se nakrásně mohla zvrhnout v nadpřirozený slasher, nebo béčkový gorefest. Navzdory přítomnosti určitých “kouzelných” prvků se tak ale neděje a drží se při zemi. Rozehrává tak žánrový mix, kterému vévodí zejména černá komedie a horor, a zdaleka nejsilnější je právě ve skvěle napsaných dialozích a komorních, výborně zahraných scénách. Problém za mě tkví v hlavním hrdinovi, ke kterému jsem měl poněkud problém cítit sympatie.

Ačkoli jádro příběhu v sobě nese neoriginální a typické motivy příběhu o opičí pracce, kdy se dobře míněné přání šeredně zvrtne, celý film naproti tomu originálně pojatý je, a to velmi. Po zhlédnutí jsem si odnášel silný zážitek a podobně silnou nejistotu, jak vlastně budu celý snímek hodnotit. Ač jsem nebyl vyloženě nadšený, rozhodně jde o povedenou a morálně nejednoznačnou podívanou, kde humor či brutalita ne vždy fungují úplně dokonale. Curry Barker je rozhodně nadějný mladý filmař, od kterého můžeme v budoucnu čekat ještě velké věci. Čistokrevný děs nebo horor ale v tomto případě nečekejte…