Tourettův syndrom je onemocnění, o kterém mnozí z nás jistě slyšeli, ale neznáme do hloubky jeho pravou povahu, natož soužití s ním. Přesto by se dalo říci, že v současné době je společnost mnohem více nakloněna jeho projevy chápat. Svou zásluhu na tom mají lidé, jako je právě John Davidson, na jehož životním příběhu je snímek založen. Jak se tedy film režiséra a scénáristy Kirka Jonese podařil?
U životopisných filmů, které zpracovávají příběhy ještě žijících osobností, může panovat jistá obava ohledně zkreslení, nebo zamlčení některých okolností. Troufl bych si říci, že v tomto případě to i vzhledem k povaze tématu tak úplně neplatí. Předně si myslím, že celý film je jak co do vyobrazení projevů syndromu, tak co do uvěřitelnosti děje nebývale autenticky zpracován. Dokonce i několik málo momentů, které se mi zdály maličko šroubované, se ukázaly být dle reality ve chvíli, kdy jsem si je dohledal.
Film nám na příkladu Johnova životního příběhu obratně vykresluje to, jakým způsobem reagovala rodina, okolí a vlastně celá společnost na člověka, trpícího projevy v té době málo prozkoumané a známé neurologické poruchy. V zásadě jde o nesmírně inspirativní a smutnou podívanou, jež ovšem nikdy nepadne za hranu patosu natolik, aby to působilo hloupě. Nejde ani o laciné ždímání emocí. Navíc vedle hořkých scén dojde i na opravdu hodně vtipné okamžiky. Některé nadávky jsou i přes jejich nechtěnost vyloženě kouzelné. Zvláště pak vynikají i díky říznému skotskému akcentu, takže se prostě chtě nechtě možná budete smát i tam, kde se to vzhledem k vážnosti situace dvakrát nehodí.
To vše skvěle funguje i díky představiteli hlavní role, kterým je nesmírně přiléhavě obsazený Robert Aramayo, pro kterého jde zatím bezesporu o nejvýraznější úlohu, za niž si právem odnesl mimo jiné hned dvě ceny BAFTA. Veškerou mimiku, tiky, vnitřní i vnější nejistotu vidíme prostřednictvím jeho herectví jako na stříbrném podnose. V jeho podání naprosto dokonale pochopíme, co se v hlavě protagonisty odehrává a jeho boj s projevy onemocnění, s nimiž valnou část filmu neumí pracovat, tak dostává nebývale lidský rozměr.
Skvělý je však i zbytek obsazení, které sice tvoří poměrně neokoukané tváře, nicméně prakticky každá další postava je výborně a zapamatovatelně ztvárněna. Příběh nás provede Johnovým dětstvím od prvních projevů tourettova syndromu v pubertě, až do dospělosti. Jsme svědky toho, jak se mu rozvrátila rodina i vztahy s příbuznými, jak byl vyloučen ze školy, jaké měl potíže najít si práci. První polovina je pokud ne smutná, tak místy vyloženě depresivní, nicméně vše se pomalu, ale jistě přesouvá do pozitivnější roviny v přímé úměře s tím, jak protagonista poznává spřízněnou duši, která se nesnaží jeho problémy potlačit, ale pochopit.
A díky tomu tak John vlivem prostředí, které k jeho nekontrolovaným tikům, nadávkám a výkřikům nepřistupuje jako k něčemu nepřístojnému a bere ho takového, jaký je. Film tak nejen tímto ukazuje, že občas stačí prostá empatie a přijetí k tomu, aby se někdo cítil lépe. Přichází tak hřejivé, nebo vyloženě komediální eskapády, jež však nikdy nepůsobí odtrženě od reality, nebo absurdně. I takový moment, kdy John Davidson sprostě zanadává královně Alžbětě II. během ceremoniálu předávání vyznamenání, je založen na skutečné události. Jediné, co trošku sráží celkovou zemitost vyprávění, je možná až příliš pozitivní závěr, ve kterém je Johnovi v rámci experimentální léčby představena nová pomůcka, jež mu má pomoci zvládat projevy jeho poruchy. Ale to je ve srovnání se zbytkem snímku jen nicotná výtka.
Verdikt
Přísahám, že za to nemůžu je filmem, který bych se vůbec nebál zařadit vedle tak silných, lidských příběhů založených na skutečné události, jako byli třeba Nedotknutelní, nebo Zelená kniha. Velmi pravděpodobně jde o vůbec nejlepší životopisné drama, jaké letos v kinech uvidíme. Výborně zachycuje samostatnou problematiku tourettova syndromu a žití s ním, ale i toho, jak obtížné to může být pro nejbližší okolí člověka, který jím trpí. Zároveň je zde skvěle zachyceno, jak inspirativní příběh Johna Davidsona je. Ukazuje nám, že naději bychom skutečně neměli ztrácet ani za té nejpalčivější situace. A taky že jakkoli jde o smutný životní příběh, šťastné konce přeci jen existují a je v nich zpětně místo i na situace, u kterých slzy dojetí vystřídají slzy smíchu. I díky ukotvenosti v reálném předobrazu a vynikajícím hereckém výkonu britského herce Roberta Aramayoa, jenž zde bezesporu podává životní výkon a do svého skotského předobrazu se v podstatě vtělil. Což během závěrečných titulků skvěle podtrhují záběry ze života skutečného Johna Davidsona…
