Gladiátor patří pro mě osobně k nejlepším historickým velkofilmům, které jsem viděl. Co na tom, že s historií nakládá více než volně? Byla to fenomenálně natočená, emocemi nabitá jízda plná ikonických scén. Ridley Scott se po čtyřiadvaceti letech k jednomu ze svých nejúspěšnějších počinů vrací a servíruje nám pokračování, jehož rozpočet nabobtnal do nesmírných výšin. Pokračování, ve které se spousta lidí ani neodvažovala doufat a jistě by se našli i tací, kteří o něj nestáli. Jak se tedy Gladiátor II, navracející nás do dekadentního starověkého Říma vydařil?
O tom, že Ridley Scott je nezmar, který režíruje vysokorozpočtové velkofilmy ve věku, kdy se většina stejně starých pánů odebírá na odpočinek, se jistě není třeba rozepisovat. Přesto nemohu říci, že bych z každého jeho filmu odcházel nadšený. Zatímco komornější a příběhově sevřenější Poslední souboj považuji za po hříchu nedoceněné, skvělé historické drama, Klan Gucci byl pro mě vyloženě rutinní nudou, a Napoleon zklamáním, plným podivných scénáristických i režijních rozhodnutí. Na druhého Gladiátora jsem se přesto těšil. Jednak díky skvělému obsazení, ale i trailerům, které mě opravdu navnadily.
Sequel Gladiátora měl původně vypadat úplně jinak. Scénář podle všeho napsal Nick Cave a mělo dojít na válku neustále se reinkarnujícího Maxima a jeho nemanželského syna Luciuse napříč světovými dějinami. Byl naprosto šílený a naštěstí na něj nedošlo. Namísto toho jej napsal rutinér David Scarpa. A výsledek je vlastně celkem podobný tomu, čeho se nám dostalo v Napoleonovi. Je tu všechno, co tu být má, ale mnohé scény a linky působí jaksi neuspokojivě. Karty jsou přitom rozhozené skvěle. Lucius (Paul Mescal) a jeho motivace pro to, bojovat v Koloseu je uvěřitelná a výborně propojuje příběh pokračování s jeho předchůdcem.
Acacius (Pedro Pascal) je manželem Luciovy matky Lucilly (Connie Nielsen), známé z prvního dílu. Zároveň je také významným generálem, který pro šílené římské císaře Caracallu a Getu (Joseph Quinn, Fred Hechinger) vede vítězná tažení a obsazuje nové provincie. Jednou z nich je město na severu Afriky, kde žije v zapomnění právě Lucius. Během bitvy je zabita jeho manželka a on sám je vzat do zajetí coby otrok. Posléze jej odkoupí majitel gladiátorské školy a protřelý intrikán Macrinus (Denzel Washington). Tolik k příběhu, který je plný potenciálně zajímavých postav, intrik a odlišných záměrů.
A ačkoli celý film začíná skutečně skvěle a zajímavě rozbíhá různé zápletky, skutečně zábavných, nebo zapomenutelných scén v něm není. Ačkoli obsazení je skutečně hvězdné a přiléhavé, tahounem celého filmu je jednoznačně Macrinus, kterého si Denzel Washington vystřihl s nesmírným gustem. Celkově se jedná o nejlépe napsanou postavu. Zajímaví, byť poněkud karikaturičtí jsou i šílení vládci Říma. Za to Lucius, jakkoli Paul Mescal do úlohy „nového Gladiátora“ pasuje, je oproti Maximovi Russela Crowa tak trochu jako pařez. Prostě tam je. Neprodělává skoro žádný vývoj, ničeho se nebojí. Jeho repliky jsou úsměvně jednoduché a postrádají na údernosti. Chudák Pedro Pascal taky moc prostoru nedostal. Přítomnost Connie Nielsen je fajn, ale vlastně namísto silné ženské hrdinky je tu jen aby propojila děj jedničky a dvojky.
Hezky se zde pracuje s nostalgií, provázanost s prvním dílem funguje. A vlastně tu tak nějak funguje vše. Ale tak nějak rutinně. Na jistotu. Ridley Scott moc dobře ví, co dělá, zkušeností má coby protřelý matador na rozdávání, ale jeho snímkům prostě chybí ona dravost a drive, které by nám vyrazily dech. Pokud jste od Gladiátora II čekali cokoliv jiného, než slušně odsýpající popcornový blockbuster, který sice díru do světa neudělá, ale solidně zabaví, abyste jej pak zapomněli, budete zklamáni. Je to epické, výpravné, ale bohužel jen lehce nadprůměrné. Historické nelogičnosti nemá u filmů Ridleyho Scotta řešit. Točil takhle vždycky, a jinak už točit nikdy nebude. Takže to nechám povolanějším. Úsměvné momenty, kdy hrdinný generál běží do boje z neznámých důvodů a zahodí přilbici, ponechme také stranou.
Čtěte také: Netflix natočil vánoční thriller ve stylu Smrtonosné pasti! Dorazí ještě před svátky
Verdikt
Gladiátor II je po všech stránkách důstojným a skvěle vypadajícím pokračováním legendárního filmu. Nic víc, nic míň. I přes úctyhodný rozpočet a skutečně velkolepě natočené scény je zde jen málo pamětihodných okamžiků. Ridleymu Scottovi podle mého názoru mnohem více sedí komornější, skvěle napsané snímky, jako třeba Poslední souboj. Nového Gladiátora bohužel psal stejný scénárista, jako průměrného Napoleona. Vzdor více než dvouhodinové stopáži působí nudně a zkratkovitě. První polovina je rozvláčná, druhá nesmírně uspěchaná. Rozhodně to není špatný film, jen je vlastně průměrný. Peníze jsou na něm opravdu vidět (pomineme-li podivný CGI souboj s opicemi, nebo historiky tak kritizované žraloky v Koloseu), ale ani tak se nedaří vykouzlit scénu, záběr, nebo zvrat, ze kterého by nám spadla brada.
Ačkoli záporáci jsou skvělí, chybí tu ona osudovost a vztah diváka k hlavnímu hrdinovi. Lucius s tvárí Paula Mescala nás k sobě moc nepustí, a zatímco příběh Maxima jsem opravdu prožíval a fandil mu, tady mi ani moc nebylo jasné, jak se z otroka stal davy zbožňovaný Gladiátor. Protože film tu cestu pojímá tak zkratkovitě, že to prostě moc nedává smysl. Naproti tomu jakákoli scéna, v níž se objeví Denzel Washington je prostě skvělá. Samotné finále pak je vcelku neuspokojivé a vše se uzavře v momentě, kdy se teprve začalo něco dít. Soundtrack je oproti Zimmerovu hudebnímu podkresu u jedničky nezajímavý a vlastně z něj plyne stejný dojem jako z celého snímku: neurazí, nenadchne. Nelituji, že snímek vznikl. Ale vlastně ani nemusel a příště si raději znovu pustím jedničku…
