Černá labuť, pátý film režiséra Darrena Aronofského, měl premiéru před 14 lety. Natalie Portman za svou hlavní roli získala Oscara a snímek obdržel další čtyři nominace. Tematicky navázal na Aronofského předchozí díla, zejména Requiem za sen a Wrestlera – dočkali jsme se dalšího příběhu o popírání reality, ztrátě lidskosti a cestě k sebedestrukci.
Hlavní hrdinkou je Nina Sayers, mladá a ambiciózní baletka, která získává hlavní roli v nové inscenaci Čajkovského Labutího jezera. Nová interpretace však klade na její postavu obrovské nároky – Nina musí ztvárnit dvě protikladné role: bílou a černou labuť. Perfekcionistická Nina zasvětila celý svůj život dřině, nekonečnému tréninku a zdokonalování techniky. Režisér jí při konkurzu řekne: „Kdybych hledal jen bílou labuť, roli bys dostala okamžitě.“ K tomu, aby se stala i černou labutí, jí však schází vášeň, spontánnost a schopnost zcela se odevzdat své roli – vlastnosti, které Nina kvůli své přehnané sebekontrole a výchově postrádá.
Čtěte také: Před 15 lety dorazilo komorní vesmírné sci-fi s osamělým Rockwellem. Stojí za ním režisér Warcraftu
Nina žije se svou přehnaně starostlivou matkou, která ji vychovává v prostředí plném přehnané rodičovské kontroly. Ninin růžový, kýčovitý pokoj působí spíše jako pokoj dítěte než dospělé ženy. Matka, která kdysi musela opustit vlastní kariéru baletky kvůli těhotenství, promítá své nenaplněné ambice do dcery. Nina je od dětství vedená k absolutní disciplíně, stává se strojem zaměřeným pouze na výkon, uvězněným v těle dospělé ženy. Tento dokonalý, avšak potlačený mechanismus se během příprav na roli černé labutě začíná měnit. Nina pomalu odhazuje obruč lží a iluzí, které ji chránily od dětství, a začíná objevovat svou skutečnou podstatu.
Film se zaměřuje na vnitřní rozpor člověka – v Nině se neustále střetávají dva protiklady: čistá, perfekcionistická a kontrolovaná bílá labuť a vášnivá, emotivní a svobodná černá labuť. Tento boj symbolizuje nejen její proměna, ale také vztah s novou kolegyní Lily. Lily představuje všechno, co Nina potlačuje – svobodu, spontánnost a smyslnost. Nina ji vnímá jako své alter ego, jako zrcadlo vlastních potlačených emocí. Události filmu pak slouží jako katalyzátor k uvolnění černé labutě, což vyústí ve fatální střetnutí mezi těmito dvěma částmi její osobnosti. Jak říká její šéf: „Jediná překážka na tvé cestě jsi ty sama.“
Celý film je vyprávěn z perspektivy Niny, a proto je těžké s jistotou říct, které události skutečně odpovídají realitě. Aronofsky si pohrává s hranicí mezi realitou a fantazií, přičemž některé scény mohou být čistě symbolické. Film dokonce otevírá otázku, zda celý příběh není pouze projekcí Ninina snu – v úvodní scéně totiž říká, že snila o tom, jak získala hlavní roli v Labutím jezeře. Může být celá dějová linie jen iluzí? Skutečně Nina žije se svou matkou? Opravdu šla na večírek s Lily? Černá labuť tak nabízí nejen psychologicky intenzivní příběh, ale i prostor pro různé interpretace. Každá scéna je pečlivě zpracována a balancuje na hraně mezi realitou a fantazií. Darren Aronofsky tímto filmem znovu dokázal, že umí diváka vtáhnout do hlubin lidské psychiky a nechat ho zpochybňovat vše, co vidí.
