Před čtyřiadvaceti lety vstoupil do kin film Requiem za sen – druhý celovečerní snímek režiséra Darrena Aronofského, který si získal pověst jednoho z nejpůsobivějších a nejkontroverznějších děl filmové historie. Adaptace románu Huberta Selbyho Jr. divákům nemilosrdně ukazuje temné stránky lidských snů a závislostí, a dodnes zůstává znepokojivou připomínkou toho, kam až může vést útěk před realitou.
Aronofsky se soustředí na příběh čtyř propojených postav: Sary Goldfarbové (vynikající Ellen Burstyn), jejího syna Harryho (Jared Leto), jeho přítelkyně Marion (Jennifer Connelly) a kamaráda Tyronea (Marlon Wayans). Zpočátku jdou jejich cesty společně, ale postupně se od sebe vzdalují. Základním bodem se stávají dva klíčové okamžiky – Sara se dozvídá, že byla vybrána do svého oblíbeného televizního pořadu, zatímco Harry a Tyrone přijímají osudové rozhodnutí, které má změnit jejich život: začnou prodávat heroin. Tento okamžik se pro ně stává začátkem jejich pádu.
Není překvapením, že člověk není dokonalá bytost. Jsme však zvyklí vnímat sebe jako nejdokonalejší formy života, které se v nám známém světě objevily. To, co nám Requiem za sen o nás odhaluje, však není snadné přijmout. Rádi si představujeme, že dokážeme přestát jakoukoli zkoušku a překonat každou překážku. Aronofského film nás ale přivádí zpět na zem a ukazuje pravdu takovou, jaká je, ne takovou, jakou bychom si přáli. Odhaluje člověka zbaveného povrchní krásy a odstraňuje iluze o životě. Lidská bytost se zde ukazuje jako slabá, egoistická a náchylná k sebedestrukci skrze vlastní slabosti a nejnižší instinkty. Tento obraz není příliš optimistický, podobně jako samotný film.
Čtěte také: Tarantino doporučuje film o pomstě s Nicolasem Cagem: “Jeden z nejlepších filmů posledních pěti let”
Na druhou stranu však člověk představuje i zoufalou potřebu přijetí, touhu po štěstí (ať už je chápáno jakkoli) a, především, touhu být milován a být potřebný. Tyto dva aspekty lidského života spolu nemohou existovat samostatně. Dalo by se dokonce říct, že jsou vzájemně podmíněné. Egoismus nás často vede k rozhodnutím, která okolí nerozumí, ale zároveň nás žene k tomu, co považujeme za nejlepší pro nás. Tato rozporuplná podstata je hybnou silou chování postav Requiem za sen a zároveň důvodem jejich tragédií.
Aronofsky sleduje osudy lidí stojících na opačných pólech života. Sara Goldfarbová už má nejlepší léta za sebou, stárne a nevyhnutelně se blíží k životnímu konci. Její jedinou radostí jsou poklábosení se synem, posezení na lavičce se sousedkami a televize. Sara je osamělá. Možnost vystoupení v oblíbeném pořadu se pro ni stává posedlostí a její oblíbené červené šaty, do kterých se už bohužel nevejde, symbolem poslední šance. Šance na co? Na to být viděna, přijata a milována. Na útěk před samotou. To je velmi lidské.
Harry a jeho přátelé teprve vstupují do dospělého života. Rozhodnutí, která s nimi učiní, ho však nepovedou ke šťastnému konci. Sobectví je oddělí a dovede na okraj propasti. Na rozdíl od své matky si Harry samotu vybere, byť ne zcela vědomě, zaslepený uspokojováním svých potřeb, ale s podobně nevyhnutelným závěrem. Co však po zhlédnutí Requiem za sen zůstává v paměti nejdéle, je vědomí, že bez ohledu na volby, které učiníme, vždy skončíme sami se svými démony. Tento hrůzný pocit osamění je v závěrečných minutách filmu Aronofského mistrovsky ztvárněn. Každá z postav se schoulí do klubíčka, jakoby se skrývala před světem.
Čtěte také: Hráč 456 se vrací do vražedné hry. Hra na oliheň 2 obdržela strhující trailer
Ve filmu Aronofského nelze přehlédnout kritiku amerického konzumerismu reprezentovaného všudypřítomnou televizí, která manipuluje a vnucuje divákovi svůj pohled na svět. Výrok „žádné červené maso, žádný cukr, žádná majonéza“ se stává posedlostí nejen pro Saru Goldfarbovou a lednice děsivým monstrem číhajícím na dně jejího podvědomí, spouštěčem její psychické degradace. Obviňuje Aronofsky televizi? Ne. Jsou to lidé, kteří se vědomě nebo nevědomě uchylují k útěku před sebou samými.
Hvězdou filmu je bezpochyby Ellen Burstyn (s nominacemi na Oscara a Zlatý glóbus za rok 2000 zcela zaslouženě). To, co na plátně předvádí, se dá nazvat mistrovským výkonem. Burstyn dokonale ztvárňuje postupný rozpad osobnosti své postavy a rozvíjející se psychickou chorobu. Aronofsky ji vede pevnou rukou, zesiluje divákovy dojmy dynamickým střihem, který v závěru filmu až klipovým tempem podtrhuje rozpad jejího světa. Burstyn se nebojí vypadat odpudivě, což má v závěrečných scénách filmu obrovský účinek. Trio mladších herců podává rovněž přesvědčivé výkony, ale jejich role zůstávají ve stínu brilantní kreace Ellen Burstyn.
Requiem za sen je extrémně silný a nekompromisní film, který na diváka působí téměř fyzicky. Dopomáhá tomu také skvělý, melancholický a nesmírně tísnivý soundtrack Clinta Mansella s party smyčců v podání Kronos Quartet. Právě díky němu se výrazně podílí na dusivé atmosféře filmu.
