Málokdo snad během svého hereckého comebacku čelil takové (zasloužené) přízni fanoušků a zbytku filmového světa, jako aktuálně čelí dřívější hvězda komedií a dodnes populární akční série Mumie: Brendan Fraser. Hvězda, po které se před lety slehla zem. Svůj podíl na tom měly jak osobní problémy, tak kauza spojená s vlivným filmovým manažerem a novinářem Philipem Berkem, který se na Fraserovi dopustil sexuálního obtěžování. To vše je ale naštěstí minulostí. Miláček diváků se vrací a v době, kdy by to snad už nikdo nečekal, zažívá svou „Brenaissance.“ Vrací se na výsluní v novém snímku Velryba od oceňovaného režiséra Darrena Aronofskyho. Jak se povedl očekávaný snímek, za který je Brendan Fraser žhavým kandidátem letošních Oscarů?
Hned úvodem musím poznamenat, že s Aronofskyho tvorbou mám takový love/hate vztah. Co mu ale rozhodně nejde upřít, je nesporný talent probudit ve vás kýžené emoce a přetrvávající dojmy, vedoucí k zamyšlení. Dodnes si živě pamatuji jak ve mně jeho snímek matka! vyvolal znechucení a klaustrofobii tak silnou, až jsem v jednu chvíli měl chuť uprostřed projekce opustit kino. Vydržel jsem a odnesl si silný, byť nejednoznačný zážitek. A musím přiznat, že podobný mix pocitů ve mně zanechala i Velryba. Na jedné straně neskutečně emotivní, geniálně zahraný dramatický snímek, na straně druhé kýč, sladkobolné tlačení slz (které je v závěru už za hranou toho, co mi jako divákovi připadá únosné a uvěřitelné) a vztek a nechuť plynoucí z jednak dokonalé „masky“ Brendana Frasera a také z toho, že hlavní hrdina se vlastně vědomě pomalu zabíjí (byť by se jeho situace dala relativně snadno řešit). Proto je asi zřejmé, že se tento film nehodnotí zrovna snadno.
Obezitě a civilizačním chorobám celkově se opravdu mnoho filmů nevěnuje. Přitom se zejména v západní společnosti jedná o vážný problém. Ve Velrybě se setkáváme s příběhem homosexuálního muže, který trpí morbidní obezitou důsledkem přejídání a většinu času tráví uzavřen v malém bytě, kde deprese způsobené smrtí milované osoby zahání jídlem. Charlie, jak se hlavní hrdina ztvárněný právě Fraserem jmenuje, ale rozhodně není jednorozměrnou postavou. Je komplikovaným, vrstevnatým a jednoduše skvěle napsaným charakterem, se kterým budete chvíli soucítit, chvíli ho zase naopak budete nenávidět. Krom zjevné a až nechutné sobeckosti a sebelítosti je totiž Charlie neskutečně lidský a citlivý, za každé situace pozitivně smýšlející osobou. Až na chvíle, kdy není. Oxymóron? Tak trochu. Jako život sám někdy bývá.
Velryba je veskrze komorním příběhem, který se odehrává víceméně celý v jednom interiéru. Jde o adaptaci stejnojmenné divadelní hry, což je několika postavami, prostředím a atmosférou zhuštěné podívané dosti znát. Konverzačka, které jsme svědky nás neušetří titulní Velryby v celé své kráse. Vrhá nás do víru emocí a trosek jednoho života, ve kterém je skoro vše špatně. Charlie se živí jako učitel angličtiny. Externě. Přes webkameru, kterou příhodně nechává vypnutou. Jeho jediným sociálním kontaktem je jeho kamarádka a zdravotní sestra, která o něj pečuje a vyřizuje mu nákupy. A poslíček s pizzou. Vše se změní v momentě, kdy se rapidně zhorší jeho stav a on si uvědomí, že už mu zbývají jen dny než zemře. To ho přiměje kontaktovat a pokusit se znovu sblížit s dospívající dcerou, kterou spolu s její matkou opustil. K tomu všemu se ještě přimíchá mladík, toužící Charlieho obrátit na víru. Rozbíhá se emocemi napěchovaný příběh, který vám prakticky nedá vydechnout…
Ačkoli se může zdát, že se jedná o jakousi hereckou one man show, opak je pravdou. Každá jedna hlavní postava zde má svou naprosto pochopitelnou tu více, tu méně zjevnou motivaci proti svému konání a skvěle vykreslené dějové pozadí. Všechny role jsou naprosto dokonale typově obsazené a zahrané. Až tak, že se při celkové uvěřitelnosti a působivé realističnosti (vyjma závěru) filmu neubráníte mrazení v zádech. Pokud si matku! pamatuji i po téměř šesti letech od zhlédnutí, Velryba na tom rozhodně nebude jinak. Je portrétem člověka, který je zvenčí odpudivý, a zevnitř krásný. Ne dokonalý, ale neskutečně citlivý, inteligentní a empatický.
Verdikt
Velryba vás jednoznačně nenechá chladnými. Smutný a přitom nadějeplný film ve mně rezonuje i řadu dní od zhlédnutí a stále mnou probublávají silně rozporuplné dojmy. Použít pro přiblížení tohoto snímku sousloví „herecký koncert“ rozhodně není nadsazené. Naopak. Brendan Fraser zde v doslova a do písmene životní roli dokazuje, že je opravdu charakterním hercem a protagonista snímku v jeho podání je pak naprosto podmanivým výkonem, pro který si zasluhuje veškerého uznání. Případný (a skoro jistý) Oscar bude rozhodně zasloužený (jak za herecký výkon v hlavní roli, tak za masku). V závěsu ale nezůstává ani zbytek obsazení a hlavnímu herci, proměněnému k nepoznání zde zdatně sekunduje zejména Sadie Sink, ztvárňující jeho „oprsklou“ dceru. Vzato kolem a kolem se jedná o nesmírně silný filmový zážitek, jenž však rozhodně není pro slabé povahy a leckoho možná odradí přílišné tlačení na pilu a „americký“ kýč. Krom dojetí se možná neubráníte značnému znechucení a smutku, nebo dokonce frustraci. A ačkoli tento film dost možná už nikdy neuvidím znovu, zhlédnutí nelituji a přece jen asi přetrvává pozitivní dojem…
