O tom, jak kvantitativně hodnotit filmy. A proč filmy kvantitativně nehodnotit

Přečtěte si

Recenze: Panství Downton – Velkolepé zakončení a povedená sonda do života britské aristokracie

Za cca pět let svého vysílání sbíral seriál Panství Downton samou chválu. Kritici byli nadšení, diváci se nemohli dočkat...

Recenze: Takové krásné šaty – Zvrácený horor o oživlých šatech nebo absurdní kritika konzumu?

Ani jedno, a přitom obojí zároveň. A k tomu ještě střelená komedie se závany mysteriózna. To bych řekl o...

Recenze: To Kapitola 2 – Pokračování téměř bez Pennywise

Dočkali jsme se. Napjatě vyhlížené pokračování nejúspěšnějšího hororu všech dob, To, vstupuje do kin. Jak se nám pokračování hororu...

Autor

Profilový obrázek
Jaroslav Thraumb
ČSFD: jerry12

Ať už jde o procenta v recenzích, stupnici 1-10 na IMDB nebo hvězdičkové hodnocení na ČSFD, přidělování jakési pomyslné kvality vyjádřené číslem je ve filmové branži – zvlášť pro recenzenty a fanoušky – velkým tématem. S nástupem internetu si řada diváků filmy hodnotit navykla, díky čemuž si na jedné straně mohou vytvořit vlastní databázi viděných snímků seřazenou podle subjektivní kvality, na straně druhé však tento systém připravuje půdu pro nevraživost mezi jednotlivými fanoušky a vášnivé diskuze o tom kterém hodnocení.

Nejčastěji je to znát u těch filmů, které jsou z hlediska významu pro kinematografii nějakým způsobem kultovní, převratné či uznávané. Filmoví fanoušci jsou vesměs relativně konzervativní, a tak si vytváří jakousi vlastní bublinu, za kterou se jen málokdy podívají. Vzniká tak paradox těchto kvantitativních hodnocení, která jsou už z principu subjektivní, kdy zastánci oněch kultovních filmů kritizují ty, kterým se filmy nelíbily a udělili jim tak nízké hodnocení, aniž by dokázali respektovat fakt, že hodnocení jedince je hodnocení ryze individuální.

Do momentu, kdy je seznam viděných filmů neveřejný a divák si jej vytváří pro své vlastní potřeby, k žádným takovým konfrontacím pochopitelně nedochází. Jenže hodnocení uživatelů na portálech jako ČSFD či IMDB je veřejné a nejenže se na něj může kdokoliv podívat, ale také ovlivňuje celkové zprůměrované hodnocení. Dochází tak k pocitu mnohých hodnotících, že by každý z jednotlivých uživatelů měl hodnotit co možná nejvíc objektivně, protože striktně subjektivním hodnocením by pak mohlo docházet (a dochází) k jakési deformaci globálního hodnocení v neprospěch (nebo naopak ve prospěch) reálných kvalit filmu.

Jenže co jsou reálné kvality filmu? Těžko u nich počítat s něčím exaktním, co by šlo nezpochybnitelně zhodnotit, jako je u fotbalu počet gólů nebo u fyziky vztah proudu, odporu a napětí. I v případě, že profesionální kritici libovolný film přijmou pozitivně (nebo naopak negativně), je to stále jen shluk hodnocení několika (stovek, tisíc, …) lidí, kteří do hodnocení filmu chtě nechtě přidávají i menší či větší dávku individuálních pocitů. Pravdou však je, že film je mixem různých profesí, jejichž kvalita se hodnotit relativně dá, a odborník v oboru zpravidla jednotlivé prvky dokáže posoudit a zhodnotit tak celkový dojem z více či méně profesionálního hlediska.

Možná se ptáte, proč by vás vůbec mělo zajímat hodnocení filmů. Pokud se jím předem nezabýváte a recenze i další hodnocení sledujete až po zhlédnutí filmu, skutečně vás zajímat příliš nemusí. Jenže většina diváků si o filmu předem zjišťuje informace, od hereckých představitelů až po hodnocení, které je snadno dohledatelné. A právě toto hodnocení může, vědomě i podvědomě, zásadně ovlivnit přístup diváka k tomuto dílu. V případě extrémně vysokého hodnocení v něm vyvolá velká očekávání, která pak pro film nemusí subjektivně naplnit, v případě nízkého hodnocení může ztratit chuť a motivaci film vůbec vidět, případně na něm bude mít tendenci hledat chyby. Někdo se dokonce záměrně až na základě hodnocení filmu rozhoduje.

Problém je i to, že spousta diváků je kvantitativním vyjádřením kvality (cítíte ten paradox?) ovlivněna i při vlastním hodnocení. U dobře hodnocených filmů má tendenci odpouštět nedostatky a naopak neúměrně vyzdvihovat kvality, u špatně hodnoceného filmu se naopak přizpůsobuje davu s tendencí hodnocení snižovat, a zvlášť v případě, že se nemůže rozhodnout mezi dvěma úrovněmi hodnocení, se přikloní spíše k tomu nižšímu. A tím znovu ovlivní celkové hodnocení, které pak v řetězové reakci stejným způsobem znovu ovlivňuje další uživatele. Věřte nebo ne, v obyčejném hodnocení filmů hraje roli mix psychologických fenoménů jako dominový efekt, konformita či argumentační klamy.

Dalším faktorem, proč může být celkové hodnocení zavádějící, je forma zprůměrování u daného portálu. V případě obyčejného aritmetického průměru narážíme na problém tam, kde film nedosahuje dostatečného vzorku hodnotících; pak je totiž celkové číslo vyjádřením jen malé skupiny lidí, která navíc může být velmi specifická a její preference ve filmech pak jsou v dané bublině podobné, avšak jednoznačně odlišné od celkového průměru populace. Stejný problém může nastat u filmů, které jsou samy o sobě velmi specifické. Pro příklad, když do kin přijde nový film od Tarantina, mezi prvními – kromě novinářů, kterých je ale relativně málo – půjdou do kina ti nejvěrnější Tarantinovi fanoušci. A je přirozené, že právě ti budou mít tendenci Tarantinovi leccos odpustit a že pak hodnocení filmu od nich bude už principiálně spíše kladné.

Může tak nastat situace, kdy na portálu uvidíte hodnocení 90 % od stovek i tisíců lidí, ale je to hodnocení zavádějící, protože ve chvíli, kdy počet hodnotících stoupne na desítky až stovky tisíc, celkové hodnocení vlivem přílivu jakéhosi mainstreamu a “střízlivějších” diváků klesne, někdy i o desítky procent, častěji ale aspoň o vyšší jednotky. Z původních 90 % tak nakonec může být třeba i 75 %, na němž se číslo teprve ustálí. A to už je pořádný rozdíl. Stejně tak v případě, že do kin půjde nějaký velmi specifický film, např. film o nepříliš známé hudební skupině, dokument o rybářích, zkrátka něco, na co řadový konzument do kina spíše nepůjde. Půjde tam ale někdo, kdo má s daným oborem či specifikem co do činění, a ten bude mít zákonitě tendenci hodnotit na filmu i ty prvky, které s filmařinou tak úplně nesouvisí. Otázkou je, jaký vzorek (a složený z jakých lidí, protože tu hraje roli ještě fakt, že internetové filmové portály některé sociální skupiny používají více než jiné) už by zaručil aspoň relativní objektivitu.

Je tedy zřejmé, že na celková hodnocení na veřejných portálech prostě nelze nahlížet jako na objektivní hodnocení zahrnující nejen divácké dojmy, ale i filmařinu jako řemeslo. Drtivá většina uživatelů je totiž filmovým oborem nepolíbená, a hodnotí tak čistě emocionálně, aniž by dokázala do hodnocení zahrnout i kvality, které ve filmu lze rozpoznat, aniž by se vám film musel subjektivně líbit. Vrcholem pak jsou lidé – a není jich málo – kteří zkrátka těm filmům, které se jim líbily a bavily je, dávají pět hvězdiček (vezmeme-li hodnocení na ČSFD), a těm druhým pak odpad. To je ten nejsubjektivnější možný systém ze všech subjektivních systémů a má zásadně nepříznivý vliv na celkové hodnocení, protože zcela vypouští prostřední hranici. Přitom kvalita filmů ve vztahu ke kvantitě je víceméně vyjádřena Gaussovou křivkou, tudíž právě průměrných filmů bude zdaleka nejvíc.

Nemluvě o tom, že zrovna ČSFD, která bude asi vám všem nejblíž, má systém hodnocení nastaven velmi nelogicky, protože uživatel může hodnotit celkem v šesti úrovních, zatímco výsledné hodnocení filmu zahrnující všechna hodnocení má úrovní 100. Dochází tak k tomu, že chcete-li hodnotit pokud možno co nejvíc objektivně (v rámci své subjektivity), jste nuceni si v procentech stanovit – aspoň pomyslně – jaké hodnocení bude reprezentovat odpad, jaké jedna hvězdička, jaké dvě, … , protože vaše hvězdičky se v celkovém hodnocení projeví v procentech a nikoli v hvězdičkách. ČSFD si na tomto systému dlouhodobě zakládá a nehodlá ho měnit, protože je mezi velkými filmovými portály mezinárodně jedinečný; to je však chabý argument, vzhledem k tomu, jak výrazné mezery má.

Tímto tématem se čas od času zabývám 16 let a zatím jsem nedokázal přijít na způsob, jak hodnotit filmy, aby takový způsob vyhovoval zároveň mně, ale aby zároveň co možná nejkvalitněji přispěl do celkového hodnocení filmu a odrážel jeho reálné kvality. Zkoušel jsem různé formy, od hodnocení čistě dle pocitů, přes pokusy vyjádřit hvězdičkami jednotlivé úseky či prvky filmu, až po hodnocení stylem “plus hvězdička za něco, co mě zaujalo” a “minus hvězdička za něco, co se mi nelíbilo”. Nejvíc se mi však osvědčilo – kdekoliv, kde to jde – hodnotit výhradně slovně, komentářem či recenzí.

Osobně bych odstranil kvantitativní hodnocení i z odborných recenzí, protože je zkrátka těžce zavádějící, a to nejlepší, co lze udělat, je recenze a komentáře pouze číst a nevnímat hodnocení vyjádřené číslem, protože to, co lze vyjádřit číslem, lze vyjádřit i argumentací, která pak má aspoň podporu v realitě, třebaže s ní nemusíme souhlasit. Ale je pochopitelné, že vyhnout se kvantitativnímu hodnocení a přitom číst recenze a komentáře je prakticky nemožné, a tak se nejideálnější variantou zdá podívat se na film bez toho, abyste jakákoliv hodnocení znali dopředu, udělat si vlastní názor, a pak ho teprve porovnat s názory ostatních.

Čtete si dopředu komentáře? Koukáte na ČSFD ještě před filmem a přikládáte tamnímu hodnocení váhu? Nebo se všemu snažíte vyhýbat, abyste nebyli ovlivněni, protože podvědomí je zrádné a na získané poznatky si dobře pamatuje? Napište nám do komentářů.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Čtěte také