Nová éra Hollywoodu: Proč jsou filmová universa alfou a omegou současné kinematografie

Přečtěte si

Disney+ odhalil svou budoucí nabídku. Je obrovská

S nárůstem popularity streamovacích služeb začínají kromě Netflixu či HBO do tohoto relativně nového oboru fušovat i další společnosti....

Recenze: Stehlík se ztrácí v pavučině retrospektiv, zato zaujme vizuálem

Filmové drama Stehlík na motivy veleúspěšné stejnojmenné knihy autorky Donny Tartt, oceněné Pulitzerovou cenou, vypráví ve dvou časových rovinách...

Jungle Cruise: Dwayne Johnson zažívá dobrodružství podle atrakce v Disneylandu

Jelikož byla nová Jumanji (ale i Cesta na tajuplný ostrov 2) až překvapivě úspěšným remakem, není divu že Dwayne...

Autor

Profilový obrázek
Jaroslav Thraumb
ČSFD: jerry12

Časy se mění. V současné době není trendem narativní umělecká díla uzavírat, jako tomu bylo za dob postklasického Hollywoodu, kdy filmy zpravidla nesly konkrétní poselství a jejich katarze byla většinou omezena na jedno celistvé dílo. Dnes se tvůrci naopak snaží vytěžit z nápadů co nejvíc, a to nejen ekonomicky, ale i narativně. Tuto ne zcela novou, ale dnes raketově vzrůstající strukturu vyprávění otevřely zejména Star Wars na přelomu 70. a 80. let, a právě tato forma filmové tvorby je dnes alfou a omegou diváckého zájmu, což naposledy dokázal Marvel překonáním rekordu nejvýdělečnějšího filmu všech dob. A není se co divit.

Tento systém totiž přirozeně vyhovuje tvůrcům, kteří se nemusí neustále zabývat zcela novými myšlenkami a hledat čerstvé motivy a příběhy, ale mohou pouze rozvíjet a obnovovat ty hotové, což je pro studia jednak snazší (pomineme-li vzrůstající nároky diváků na kvalitu) a jednak z ekonomického hlediska bezpečnější. Vyhovuje ale také divákům, kteří si se vzrůstajícím počtem navazujících děl budují k těmto metanaracím silnou emocionální vazbu a sami sebe tak zavazují k tomu, že i nadále budou po nových a nových dílčích prvcích prahnout, chodit na ně do kina a tím pádem za ně platit, což vytváří jakýsi začarovaný kruh, který zase zavazuje tvůrce, že budou ve svých rozsáhlých vyprávěních pokračovat, ideálně navždy. Některé tyto filmové vesmíry se tak stávají doslova nesmrtelnými.

Kromě toho, ve světě kinematografie tyto procesy vytvářejí mnohem sofistikovanější a emočně příznivější prostředí, kdy se ne jednotlivá díla, ale celá tato universa pro diváka stávají jakousi vášní, koníčkem a středobodem zájmu, což tvůrci umně podporují závěrečnými cliffhangery prakticky ve všech svých dílech a tím zákonitě vyvolávají divoké a intenzivní spekulace o dalším dění. Nejsou to tedy obyčejné filmy s pevným začátkem a koncem, těmi je totiž prakticky nemožné v divákovi vyvolat dlouhotrvající emoce a především zájem o další reálie sahající za hranice onoho filmu, jelikož žádné další reálie obvykle nevykazují. Není pochyb o tom, že tato moderní forma vyprávění, která není nová, ale v posledních dekádách je rozhodně nejintenzivnější v historii, bude pokračovat i nadále, minimálně dokud ta nejvlivnější universa budou sršet nápady a inspirací a dokazovat tak, že to funguje.

Dalším faktorem, který už jsem zmiňoval a který hraje velkou roli v tom, že tento proces vyprávění se v nejbližších letech stoprocentně nezmění, ba spíš naopak bude klást důraz na ještě větší propojení a sofistikovanost univers, jsou pochopitelně ekonomické výsledky jednotlivých studií, která tyto vesmíry zaštiťují. Právě díky tomu, že si diváci k příběhům a zejména postavám vytvářejí vztah – a ten je mimochodem z neuropsychologického hlediska velmi podobný emocím, jež člověk vykazuje vůči lidem, které osobně zná – stává se další a další rozšiřování oblíbených univers jakousi sázkou na jistotu. Diváci na tyto filmy do kina zkrátka půjdou, bez ohledu na okolnosti. A troufám si říct, že tato touha, přinejmenším u toho tvrdého jádra fanoušků, které je čím dál širší, zůstane neotřesitelná i v případě jakkoli silné ekonomické krize.

 

Dnes se jakýmsi druhem universa stávají i seriály, u kterých často vznikají různé spin-offy a prequelové odnože či dokonce knihy a další díla. Například universum seriálu Stranger Things je dnes ještě relativně v plenkách, ale má bezpochyby obrovský potenciál. Po donebevolající popularitě, kterou televizi Netflix přinesl a kterou si udržuje i po 3. sérii, začalo vznikat mnoho navazujících děl, jak těch oficiálních, která spadají do kánonu, tak těch, která lze zařadit mezi velmi povedená fanfiction díla. Několik knih či komiksů rozšiřujících tento vesmír a minimálně další televizní série před námi dává připomenout, že obliba tohoto rekordního seriálového universa se v budoucnu pravděpodobně ještě výrazně prohloubí.

Dalším prvkem, který pod tato univerzální a globální vyprávění neodmyslitelně spadá, je merchendising. Ten významně přispívá k popularitě jednotlivých vesmírů, protože tyto metanarace rozšiřuje i za hranice vyprávěcích struktur (filmů, seriálů, knih, komiksů), a jak explicitně, tak podprahově nutí nejen diváky a fanoušky, ale v podstatě všechny být přinejmenším pasivní součástí těchto příběhů už jen tím, že se jednotlivým prvkům souvisejícím s těmito vesmíry nelze vyhnout. Slavné příběhy se tak v zásadě stávají součástí jakýchsi globálních společensko-kulturních paradigmat sahajících často daleko, daleko za hranice filmu či televize. Těžko pominout, že merchendising pak samozřejmě studiím vydělává další nemalé peníze.

Je zřejmé, že trend všezahrnujících příběhů bude i nadále pokračovat, a to – pochopitelně – do té doby, dokud bude fungovat. Dnes je evidentně na vrcholu, který může trvat klidně dalších deset, dvacet let; lze tak říct, že se nyní nacházíme v další specifické éře hollywoodské produkce, kterou definují právě universa a nikoli jednotlivá separovaná díla. Samo sebou, že princip univerzálního vyprávění, které autorsky definuje všechny prvky kultury a společnosti, znal svět už před stovkami let, a dokonce ještě dříve, zejména v knižních podobách; vždyť nejrozsáhlejší metanarací v historii lidstva je křesťanství. Nicméně nyní tento formát ovlivňuje americkou i světovou audiovizuální tvorbu víc, než kdy dřív.

Konec konců se stačí podívat na nejúspěšnější filmy tohoto roku, mezi jinými nejnovější Avengers, Captain Marvel, Toy Story, Lví král, Spider-Man, v TOP 20 pak ještě třeba Muži v černém, Lego film, Pokemon nebo Aladdin. To jsou všechno díla, která by separovaně nefungovala (a ani nemohla fungovat) zdaleka tak dobře, kdyby se nemohla opřít o menší či větší universum, v čele s tím zdaleka nejrozsáhlejším a nejúspěšnějším, kterým je dnes bez jakýchkoliv diskuzí Marvel Universe. A velké popularitě se stále těší i další slavné metanarace, od Star Wars, které to svým přístupem ke kánonu a merchendisingu, ale i pohotovými reakcemi na vzrůstající oblibu všechno v podstatě odstartovaly, přes Harryho Pottera, Jamese Bonda či Sherlocka Holmese, až po DC Comics či slavnou Středozem.

Ne snad, že by vesměs nešlo o kvalitní filmy i s pominutím skutečnosti, že jsou součástí nějakého velkého fikčního světa. Ale řekněme si na rovinu, jaký úspěch by dnes slavil mezigalaktický akčňák, kdyby to nebyly Star Wars? Jaký úspěch by slavilo kouzelnické fantasy, kdyby to nebyl Harry Potter? A jaký úspěch by slavil nový, neznámý a samostatný superhrdina v kinech, kdyby nespadal pod Marvel, DC či jinou známou metanaraci? Nikdo si jim netroufne konkurovat, a i kdyby se někomu podařilo získat zájem diváků, tak rozhodně ani zdaleka s takovým úspěchem. Fakt, že celá polovina z desítky nejúspěšnějších filmů všech dob spadá pod záštitu Marvelu, který, stejně jako např. Lucasfilm, Pixar či 20th Century Fox patří pod Walta Disneyho, je už jen lehce zneklidňujícím podtržením zmiňované hegemonie, a to i přesto, že jde o žebříček nezahrnující inflaci.

Tlak diváků a fanoušků, ale i touha po dalších a dalších kasovních megaúspěších, pak přirozeně vede tvůrce k tomu, že jednotlivé série prakticky nemohou ukončit, ani kdyby chtěli; příkladem za všechny budiž zmiňovaný Harry Potter, který měl skončit osmým filmem, ale J. K. Rowling nakonec přidala do čarodějnického světa ještě divadelní hru, sérii Fantastických zvířat a údajně pracuje i na dalších projektech, o stovkách a stovkách vznikajících fanfiction dílech nemluvě. Otázkou je, kdy a zda vůbec se může vývoj oblíbených a dnes už legendárních metanarací zastavit a zda někdy fanoušky další superhrdinové či intergalaktické války prostě omrzí, případně kdy tvůrci vyčerpají kapacitu, která je však očividně ještě plná potenciálu.

Posouzení myšlenky s filozofickým nádechem, zda je lidsky a společensky fér, že žebříčkům dominují monstra a fikční světy na úkor intelektuálně přínosnějších žánrů, nechám na vás. Leckdo se na to může dívat jako na pokrytectví, já se na to dívám spíše jako na potvrzení faktu, že zájem diváků neimplikuje vážnost námětů a že diváci audiovizuální tvorbu vnímají častěji jako únik od reality, než jako vzdělávací prostředek, jež je v realitě naopak ukotví. Kromě toho, kasovní úspěchy a sympatie diváků k postavám se evidentně – a filmová historie to dokazuje – neodráží ani v nejmenším ve vážnosti jednotlivých zpracovávaných témat. Tak to bylo, je a vždycky bude.

Tak jako tak, domnívám se, že současná doba je pro tvůrce, studia i diváky doslova žní. Všichni jsou spokojeni – tvůrci mají široké možnosti, kterých se chytit při tvorbě, budování a rozšiřování svých nápadů, studia mají ohromující zisky a kasovní jistoty, kterým nemůže konkurovat žádné období v dějinách kinematografie, a diváci mají své subsvěty a postavy, s kterými aktivně a intenzivně prožívají jejich pestré a atraktivní příběhy. A buďme upřímní – kdy jindy jsme mohli být “našim” oblíbeným postavám emocionálně tak blízko, jako dnes?

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Čtěte také