TOP 10: Nejlepší hudební dokumenty

Přečtěte si

V jakém pořadí sledovat Marvel filmy

Filmy od Marvelu (přesněji z Marvel Cinematic Universe) lze sledovat podle roku jejich uvedení nebo chronologicky podle toho, v...

Recenze: Chicagský tribunál – Prvotřídní soudní drama

Režisér a scénárista Aaron Sorkin, který v minulosti zanechal svůj výrazný tvůrčí rukopis na takových filmových dílech, jako byla...

22 nejnovějších českých filmů na Netflixu

Netflix se snaží a do svého obsahu přidává jeden český film za druhým. Někdy je uvedení českého snímku radostnější,...

Autor

Hudební dokumenty jsou extrémně lákavý formát a není divu, že je jich tolik, co stojí zhlédnout. Jsou totiž kombinací výborné (zpravidla) hudby, což je v každém filmu významný faktor, a zároveň otvírají dvířka do zajímavých životů hvězd, se všemi jejich slastmi a strastmi.

Smutným faktem je, že většina z nejlepších hudebních dokumentů je buď záznamem, nebo předpovědí tragického a smutného osudu velikánů hudební scény. Snímky se tak stávají i kritickou analýzou tíhy showbyznysu, který paradoxně slouží k tomu, aby lidem pomáhal od každodenních starostí a stereotypu.

Podívejte se na 10 vybraných dokumentů, který patří mezi ty nejzajímavější a nejpoutavější. Zanedlouho do kin dorazí i hudební dokument Whitney. Podaří se jí dostat se mezi nejlepší?

Buena Vista Social Club (1999)

V roce 1996 vzniklo pod záštitou world music labelu World Circuit uskupení Buena Vista Social Club, které mělo navazovat na starou kubánskou předrevoluční hudbu. Už v  roce 1999 pak měla kapela takový význam, že o ní natočil dokument sám Win Wenders (Nebe nad Berlínem, Tak daleko, tak blízko).

Svérázné a jedinečné kubánské (konkrétněji havanské) rytmy se vytratily z doslechu, když Amerika a Kuba přerušily veškeré ekonomické i kulturní styky už na začátku 60. let. Nápad Rye Coodera, amerického hudebního nadšence a kytaristy, přivést skupinu kubánských muzikantů do studia, se ukázal jako geniální.

Dokument byl nominován na Oscara, a to nejen díky skvělým filmovým kvalitám. Kombinuje náhled do zákulisí vzniku a fungování kapely a reálie života pod diktátorskou vládou Fidela Castra, která nejen umělce uvrhla do izolace lokální i časové.

Jimi Hendrix (1973)

Detaily života a hudební dráhy geniálního muzikanta Jimiho Hendrixe nabízí dokument z první ruky, prostřednictvím výpovědí rodiny, přátel, hudebních velikánů jako je Eric Clapton, Mick Jagger, Pete Townshend či Little Richard a záznamů z koncertů.

Hendrix byl mrtvý jen pár let, když dokument vzniknul. Podíleli se na něm např. legendární folkový producent Joe Boyd nebo Gray Weis, který se později proslavil v Televizní show Saturday Night Live.

Dokument není nijak výjimečný po filmařské stránce, nicméně je to nejlepší, co o Jimim Hendrixovi vzniklo, ať už za jeho života, kdy forma dokumentu neměla zatím vysokou kvalitu, nebo kdykoliv později.

Festival Express (2003)

Materiál dokumentu byl nasbírán na přelomu 60. a 70. let, nedlouho po Woodstocku, ale musel si ještě víc jak 30 let počkat, než spatřil světlo světa kvůli licencím a jiným právním nesrovnalostem.

Dokument festival Express byl pořízen živě na stejnojmenném turné několika hvězd tehdejší květinové scény. Grateful Dead, the Band, Janis Joplin, Buddy Guy, Flying Burrito Brothers a další se tehdy sešly k jedinečnému projektu, kdy se v jednom vlaku vozili napříč Kanadou a zastavovali ke koncertům. Kamera cestovala spolu s nimi, a tak film zachycuje manýry a charakter popových bardů, protřelých, zkušených, sebevědomých i unavených po letech slávy a každodennosti bez pevných kořenů, jistot a klidu.

Hype (1996)

Režisér Doug Pray se s kamerami vydal zpovídat a pátrat po kořenech, motivech a pocitech jedné zatracené hudební generace, která topila melancholii v drogách, alkoholu, patosu a hlavně hudbě, která je dlouho přežije. Řeč je o žánru grunge, zřejmě posledním žánru pop music, který existoval před diktátem molochů jako MTV nebo časopisu Rolling Stone.

Grunge byl doma v Seattlu, kde se v 90. letech zrodil. Po sobě nechal jména jako Mudhoney, Pearl Jam, Nirvana, otisky nešťastné generace X, která se začala potýkat s problémy seberealizace a vůbec uchopením významu čehokoliv. To obvykle bývá zdrojem inspirace, ale také depresí a beznaděje.

Jeden novinář tehdy o dokumentu a celé scéně napsal: “Když celou revoluci pop kultury uvidíte zevnitř, pochopíte, jak blbá celá ta věc je.” Dokument celou tu zevnitř vrtkavou, zvenčí věčnou věc bravurně zachytil.

Kurt Cobain: Montage of Heck (2015)

Režiséru Brettu Morgenovi se podařilo stvořit dokument , který je personifikací samotného Kurta Cobaina. Mísí se v něm silná dávka geniality, energie a fantazie se stejně silnou dávkou zoufalství, nekontrolovanosti a černých myšlenek.

Domácí video se střídá se sestřihy z rozhovorů, koncertů, Cobainových audio nahrávek a animací vycházejících z jeho vlastních kreseb. Dokument mapuje anabázi naštvaného teena až po hvězdu, která se vyprodala k platinové desce. Obraz muzikanta, který byl zároveň odrazem i obětí doby.

Let’s Get Lost (1988)

Bruce Weber, módní fotograf a občasný filmař, zúročil talent pro líbivost a dal vzniknout krásnému snímku o legendárním jazzovém trumpetistovi a vokalistovi Chetu Bakerovi. Černobílý snímek, koláž fotografií, jazzových melodií, autentických rozhovorů a stylizovaných scén nabízí kontrast mezi mladým pohledným chlapcem plným ideálů a časem ve slávě a heroinu zhuntovaným a blazeovaným bardem, za kterého mluví charisma a hluboké vrásky v obličeji.

Let’s Get Lost je výjimečný a působivý především po vizuální stránce. Na konci 80. let byly nicméně v kurzu jiné hudební proudy, kterým se připisovala právě ta síla a tíha melancholie, kterou v sobě nesl Chet Baker.

Dokument je pomyslným pokračováním života umělce. Ten zemřel pádem z okna hotelového pokoje pod vlivem heroinu a kokainu. Ve stejném roce, kdy byl film zveřejněn.

The Devil and Daniel Johnston (2005)

Kurt Cobain nazval Daniela Johnstona “největšim žijícím písničkářem”. Jestliže se dá přemýšlet o tom, že spousta popových a rockových muzikantů se pohybuje na hranici mezi sebekontrolou a šílenstvím, u psychicky nemocného Daniela Johnstona je to jasné.

Na začátku 80. let si doma amatérsky nahrával stovky písniček, které složil pro svou neopětovanou lásku, zatímco pracoval v McDonaldu. Proslavila jej skupina Nirvana, když se její členové objevili v triku potištěném titulkou z Johnstonova alba, obrázkem psycho žáby, kterou sám Johnston namaloval.

Daniel Johnston dodnes žije s rodiči a jeho tvorbou se prolíná dětská naivita a podivné, strach nahánějící motivy. Přesto je právě tvorba a hudba most mezi světem izolovaným v psychických léčebnách a světem populární hudby.

Amy (2015)

Amy Winehouse, výjimečně talentovaná a inteligentní písničkářka, která se ke smutku a slzám miliónů fanoušků zařadila mezi hudební gardu, která opustila svět v pouhých 27 letech, zničená drogami a alkoholem, zničená neúnosnou slávou a diktátem hudebních manažerů. Zůstalo po ní několik alb, které se právem řadí mezi ty nejlepších z nultých let třetího tisíciletí, nejen v rámci R&B. A také otázky, proč to dopadlo právě takhle a jak to mohlo být, kdyby v zákulisí bylo něco jinak.

Amy byla považována za hodnou talentovanou holku, která chtěla být milována a která chtěla dělat svoji hudbu. Její případ se proto víc než kterýkoliv jiný aplikuje na celou hudební byznys scénu a neúnosné nároky, jež na mladé hvězdy klade.

O Amy Winehouse vzniklo několik dokumentů, tento je ale díky do té doby nezveřejněným archivním záběrům, rozhovorům a původním textům, které vždy reflektovaly události jejího života, ten nejlepší.

Woodstock (1970)

Režisér Michael Wadleigh získal za snímek Oscara za nejlepší dokument. Wooodstock je završením dekády 60. let, které byla ve jménu hippie kontrakultury. Dokument je pak dokonalým odrazem atmosféry, idejí, génia i naivity, pozitiv i negativ, na pozadí se záznamy výjimečné nesmrtelné hudby.  Wadleighovi se podařilo zachytit jak událost, tak celé pohnuté desetiletí do snímku, který má skutečnou výpovědní hodnotu, není jen zásekem do archívu. Nepokrytě zachycuje světonázory návštěvníků, nahotu, sex, marihuanová mračna, lesk i bídu sladkých volnomyšlenkářských šedesátek. Do toho obligátní Janis Joplin, Jimi Hendrix, the Who, Sly & the Family Stone,  Joan Baez, Roger Daltrey, Arlo Guthrie, Carlos Santana, Joe Cocker a další ikony.

Gimme Shelter (1970)

Dokument Gimme Shelter je záhodno zařadit právě za Woodstock, a to nejen kvůli chronologické posloupnosti, kdy se koncert skupiny Rolling Stones konal asi jen tři měsíce po proslulém Woodstocku. Právě tento koncert byl jakýmsi vyústěním generace hippie a kvůli tragické události také jejím hrobem. Na koncertu zemřel na bodnou ránu jeden z návštěvníků, což celou kontrakulturu probudilo ze snu v beztíži do tíhy uvědomělé deziluze.

Skupina Rolling Stones tehdy zorganizovala koncert s dalšími hvězdami jako Tina Turner, The Jefferson Airplane, The Flying Burrito Brothers a další, a to zadarmo. Z obav o zachování pořádku mezi 300 000 očekávanými návštěvníky oslovili členy motorkářského gangu The Hell’s Angels, aby se ti o hladký průběh postarali. To se ukázalo nejen jako bláhové, ale nakonec tragické rozhodnutí.

Dokument je surreálným obrazem toho, jak jedna subkultura sama sebe zahubila tím, co sama hlásala: nulovými limity.

1 komentář

  1. Odkazujete bohužel na trailery zcela jiných filmů, než o kterých píšete. Z článku, který by mohl přehledně popularizovat, je rázem matoucí paskvil.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

VOD

Čtěte také