Do kin míří druhý celovečerní snímek režisérky Ivety Grófové. Jedná se o drama, které filmařce na festivalu Berlinale získalo ocenění Skleněný medvěd v kategorii Generation Kplus. Jedná se o adaptaci knihy slovenské autorky Moniky Kompaníkové, která se roku 2010 stala u našich sousedů knihou roku. Na skutečných událostech založený příběh citlivě zpracovává tématiku světa dospělých, viděného nezkaženýma dětskýma očima…
Co takovýto film, zaměřující se na bezesporu zajímavé téma, musí bezprostředně poskytnout, jsou uvěřitelné výkony dětských herců. Toť prvek, se kterým bývá někdy problém, zvláště pak v tuzemských filmech (ty zahraniční pak samozřejmě nevyjímaje). Nicméně v případě Páté lodi to nejen dle ohlasů z mezinárodního festivalu, ale i recenze zde na webu našeho magazínu, vypadá více než nadějně. Tvůrci prý navíc právě tomuto aspektu filmu věnovali zvláštní péči a pozornost. Nicméně ani to nebyla pro filmaře jediná překážka. V Páté lodi totiž obsazení tvoří převážně neherci, což ale ve výsledku může jen značně umocnit autenticitu a výpovědní sílu filmu…
„Spolu s chlapcem Kristiánem si Jarka vytvoří dětskou rodinu, dobře ukrytou před očima dospělých v opuštěné zahradní chatce. Svůj svět v zahradě, který si na chvíli dokázali vytvořit, a pouto, které mezi nimi vzniklo, si odnášejí do života jako cosi tajemně čistého a trvalého.“
Dramatická dějová kostra, sledující stejně jako adaptovaný román mladičké hlavní hrdiny, pečující v zahradní chatce o malá batolata ve snaze imitovat opravdovou, úplnou rodinu. Takovou, jaká v jejich skutečném životě absentuje. Což je typickým, archetypálním příkladem dětské snahy o dosáhnutí dospělosti, jež je ve své konečné podobě zcela jiná, než si právě v dětství malujeme. Realistický kontrast mezi představou a skutečnou podstatou věci může být veskrze zajímavou záležitostí, hodnou vyspělého evropského dramatu. Malí souputníci, kteří se rozhodnou s rodinným traumatem jednoho z nich vyrovnat po svém… A sice tím, že se postarají o dvě ještě menší děti… Kde je hranice mezi dětskou hrou, a skutečným světem? A co je vlastně dospělost? Opravdu je to něco, co k nám přichází s věkem, nebo s tím jak nás utváří prostředí a ostatní? A jakou roli přesně zde hraje břemeno, přenášené z rodičů na děti?
„I dětská hra se může stát něčím, co navždy změní život. Film Pátá loď vypráví příběh netradiční dětské rodiny inspirovaný skutečnou událostí. Malá Jarka má mámu, která nechce být mámou. Zoufale hledá lásku a nachází ji náhodou, když za zvláštních okolností vezme dvě batolata do opuštěné zahradní chatky. Její skutek je dojemným a dětsky upřímným pokusem napravit svět dospělých svojí hrou na rodinu, jakou by chtěla mít.“
Jak moc se podařilo převést knihu na filmové plátno, jakož i onu skutečnou událost, z nichž se vychází? Tedy událost, kdy v novinách vyšel článek o holčičce, která ukradla miminko v kočárku a začala si hrát na jeho mámu… Tento koncept pak byl rozpracován a přetaven v něco jiného, většího… Film je pak především o vypořádávání se s traumatem po svém, s nadějí ve věřícím srdci. Což je důvod, proč je film vhodný pro celou rodinu… Slibný snímek Pátá loď je v kinech již od 6. dubna. Hrají v něm Vanessa Szamuhelová, Matúš Bačišin, Katarína Kamencová, Johanna Tesařová, Zoltán Schneider, Ági Gubíková, Martina Sľuková a další. Na scénáři se podílela režisérka Iveta Grófová spolu s Markem Leščákem.
