„Když děti mají děti, dospějí dřív než jejich rodiče.“ Tak by se s trochou překladatelské licence dal přeložit začátek ústřední písně filmu Pátá loď Kde sa slzy berú od Katarzie, který m.j. výborně charakterizuje i samotný snímek. Jak se filmaři vypořádali s vyobrazením dětského světa, jejich pohledem na realitu atp.?

Hned v prvních minutách jsme seznámeni s dětskou protagonistkou, desetiletou Jarkou, a jejími životními poměry. Žije s maminkou a babičkou v bytě kdesi na okraji Bratislavy. Babička, ač by se asi i starala a je vidět, že i přes různé potíže či „výbuchy nervů“, má vnučku ráda, má závažné zdravotní komplikace. No a maminka, to je kapitola sama pro sebe. Dceru měla asi dost brzy a ne úplně záměrně, s rodičovstvím se pořád nějak úplně nesžila a raději by nejspíš ode všeho utekla. Jarce sice tvrdí, že je to její nejlepší kamarádka, očividně ale často namísto dceři věnuje pozornost raději potenciální mužské společnosti.

Jarka tedy vyrůstá spíš než doma, tak různě v ulicích města, kde se čas od času schází s kamarádem Kristiánem. Ten je ovšem z úplně jiných poměrů – má nadmíru starostlivé rodiče, doma všechno v bílé a odstínech béžové, je vychováván jako v klícce – a jeho rodiče jej s Jarkou nevidí moc rádi.

Vrchol nastane, když je jednoho dne Jarka ponechána sama osudu. Původně se rozhodne, že, ač přes zákaz, pojede za maminkou do Prahy. Koupí si jízdenku, ale cestou na perón ji zastaví jakási žena, zda by ji nemohla chvíli pohlídat její dvě miminka. Jarka bezelstně souhlasí, když ale zjišťuje, že paní si mezitím odběhla „na jedno“, rozhodne se vzít věci do vlastních rukou a o děti se postarat. Přidá se k ní i Kristián a v chatě za městem si tak vytvoří vlastní dětskou rodinu mimo dohled dospělých.

V první řadě je nutné vyzdvihnout herecké výkony, a to především dětské. Tito představitelé na sebe naprosto uvěřitelně vzali role jim určené a výborně si s nimi poradili. Na plátno přenesli osudy uvěřitelně, citlivě a dalo by se snad říct až samozřejmě. Výborně se potýkají jak s dětskou stránkou charakterů, tak i s chvílemi, kdy jejich hrdinové přejímají, místy možná i podvědomě chování dospělých a do jisté míry jej parodují. Zde by bylo určitě na místě pochválit taktéž režisérku za výbornou práci s herci všeho věku a citlivé pojetí tématu.

Silnou stránkou filmu byl též scénář. Jako předloha posloužila jeho autorům kniha Moniky Kompaníkové, která ve svém románu líčí příběh založený na skutečné události, jež se před několika lety stala v Čechách. Reálný příběh tento tvůrčí tým nenuceně a přirozeně převedl do řeči filmových dialogů a scén.

Jako minoritní výtka by možná mohlo být chápáno to, že filmu bylo někdy hůře rozumět. Je ovšem otázkou, zda to bylo špatně zvolenou hlasitostí scény případně nedostatečnou artikulací aktéra, nebo tím, že už jsem z generace, pro kterou Slovenština (kterou se ve filmu hovoří) není samozřejmostí, ba místy až „cizím jazykem“.

Verdikt

Film Pátá loď plně dosahuje toho, jak se prezentuje – film o dětském světě, dětskýma očima. Citlivě, uvěřitelně a realisticky líčí příběh dětí, jejichž osudy nejsou úplně bez poskvrnky a které jsou vlivem okolností nuceny najednou svým způsobem dospět. Pro ně to znamená vytvořit si vlastní realitu, ukrytou zraku dospělých, a nějak se o sebe postarat. Výborné jsou výkony jak dospělých herců, tak především dětských protagonistů, kteří bravurně zvládají jak typicky dětské části svých charakterů, tak i naučené či převzaté ‘dospělé’ aspekty, které pak právem a naprosto správně působí trochu jako karikatura. Kromě toho je třeba vyzdvihnout i práci režisérky a scénáristů. Suma sumárum, jestli vás děj alespoň trochu nalákal či zajímá, nenechte si Pátou loď ujít, stojí to za to.

  • Pátá loď / Piata loď
  • Slovensko / Česká republika, 2017, 85 min
  • Režie: Iveta Grófová
  • Předloha: Monika Kompaníková (kniha)
  • Scénář: Iveta Grófová, Marek Leščák
  • Hrají: Vanessa Szamuhelová, Matúš Bačišin, Katarína Kamencová, Johanna Tesařová a další
RECENZE
Barbora Dršková
80 %
Sdílejte

Napsat komentář