Nenápadný film z roku 1995 zdravě nezávislého režiséra Toma Dicilla, kterého známe hlavně díky spolupráci s Jimem Jarmuschem (za kamerou u filmu Podivnější než ráj), nás zavádí mimo jiné do zákulisí nezávislé filmařiny, rozkrývá vztahy mezi umělci na place a s lehkou sebeironií nahlíží na tvorbu nízkorozpočtových filmů, kdy nadšení a umělecká vize překračují, rozpočet a možnosti ztvárnění režisérových vizí.
Celou dobu se ocitáme v improvizovaném filmovém ateliéru, kde probíhají přípravy i samotné natáčení. Nadšený ale časem tlačený režisér Nick Rave (Steve Buscemi) se s minimálními náklady a štábem o pár lidech snaží natočit nezávislý film-jeho životní dílo. Snímek je jakousi sondou do jednoho natáčecího dne v časovém plánu natáčení. Ale už první scéna, kdy okouzlující filmová hvězda Nicole (Catherine Keener) hraje emocionálně těžkou scénu se svojí filmovou „matkou“ se věci začínají neuvěřitelně kazit a nic nejde podle plánu. Záběry začíná prznit neuvěřitelně neschopný štáb (zvukař strčí mikrofon do záběru, další pokus přeruší ruchy z ulice, prasknutá žárovka, nebo herci zapomenou text). První část končí tak, že nervózní režisér Nick ztrácí nervy a vybuchuje v záchvat vzteku, kdy všem přítomným hercům i štábu začne nadávat a říkat jim co si o nich doopravdy myslí.
Film je rozdělen do tří částí, které jsou odděleny ranním probuzením režiséra Nicka a herečky Nicole. V další části, má Nicole hrát milostnou scénu se sebestředným a nadutým fešákem Chadem Palominem, kterého výborně ztvárnil James LeGross (údajně měl parodovat Brada Pitta, kterého Dicillo objevil jako neznámého herce a použil do hlavní role svého režijního debutu Johnny Suede). Nicole s Chadem spolu strávili předchozí noc a na place to mezi nimi začíná vřít. Natáčení se opět začíná zadrhávat a to z velké části díky Chadovi, který má spoustu bezduchých připomínek k samotné scéně, neustále chce měnit záběrování tak, aby se stavěl do kamery, nebo chce, aby jeho postava měla pásku přes oko. Tato scéna končí katastrofou, kdy se Chad, Nicole i Nick chytnou přímo na scéně a následuje rvačka, kdy Nick drží Chada v kravatě a mláti sním o postel, zatímco křičí: „Takhle já režíruju vymatlaný čuráky“. Film je protchnut celou řadou velice vtipných momentů, například na konci druhé scény, kdy rozhořčený Chad končí a odjíždí z natáčení a Nick vyznává svou lásku k Nicole přesně podle svého scénáře, tak jak to měl původně říci Chad, tentokrát však nikdo nic nehraje. Pak se políbí a Nicole se probouzí. Tak začíná třetí a poslední část.
A totiž, první část byla snem Nicka a druhá snem Nicole. V poslední části sme opět na place s našimi hrdiny, a chystá se natáčení snové scény Nickova filmu s liliputánem a Nicole, jíž se má sen zdát. Takže vlastně jediná část, která není snová je ta, kdy se točí snová scéna.
Originální název filmu je Living in oblivion, což znamená život v zapomnění a to o mnoho lépe vystihuje sebeironii a celkové vyznění filmu. Snímek je soudržný do posledního detailu, vše do sebe zacvakává jak má a film opravdu funguje. Steve Buscemi zde předvádí koncertní výkon a režisér Dicillo se tak navždy zapisuje do historie amerického nezávislého filmu. Zdá se, že film bude víc bavit filmaře, nebo řekněme lidi z branže, což ovšem nemusí být podmínka. Každopádně je povinností každého filmaře aspoň jednou vidět tuhle oslavu filmového řemesla.
Film byl oceněn na Sundance FF za nejlepší scénář, dále v Deauville FF kde získal Cenu diváků a Velkou zvláštní cenu. Dnes je bohužel tak trochu v zapomění a jestli si tohle poohlédnutí klade nějaký cíl, tak tuhle mile černohumournou komedii trochu připomenout dnešním cinefilům.
