20 000 dní na zemi Nicka Cavea bourá hranice mezi hudebním dokumentem a životopisným dramatem a v příjemném tempu nám rozkrývá něco s profesního i soukromého života tohoto temného psance, literárního génia a post-punkového boha prolezlého všemi možnými neřestmi rock´n´rollu. Nick Cave je mimo jiné taky příležitostný scénarista (Země bez zákona, Proposition), skladatel filmové hudby (Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem, Cesta) a spisovatel (A uzřela oslice anděla, Smrt Zajdy Munroa). Pojd’me se podívat na dvaceti tisícátý den této kulturní ikony a mistra vražedných balad.
Film odstartuje efektivní montáž, která odpočítává jeho dosavadní život, sestříhaná ze sekvencí videoklipů a živých vystoupení. Nick se probouzí ve svém domě v anglickém Brightonu, a začíná existenciálně laděná úvaha o své osobě, tvorbě a každodenních rituálech. Navštívíme s ním například jeho psychoanalytika, kde se dozvídáme něco o jeho minulosti, vztahu k otci a k ženám, nebo o závislosti na heroinu z období jeho první slavné kapely z osmdesátých let, dnes již legendárních The Birthday party. Dále se zastavujeme u jeho spoluhráče a životního přítele Warrena Ellise, kdy hovoří u oběda a vzpomínají na nejsilnější koncertní zážitky, jejichž byli svědky (Nina Simon a Jerry Lee Lewis), nebo v jeho archívu, skrz který vzpomíná na divoké začátky prvních kapel The boys next door a již zmíněných The birthday party.
Oblek na míru, načesané havraní vlasy a charakteristický baryton, nás provází celým filmem, kdy Nick odhaluje metody a přístupy k vlastní tvorbě a kreativitě obecně. Filozofuje o osudu rockové hvězdy a nahlíží na živé vystupování, jako na přerod v něco nadpozemského až božského. Tyto pasáže určitě nakrknou kdekoho nezasvěceného, ovšem Nickovi fanoušci nadšeně tleskají. Celý snímek je protchnut záběry ze zkušebny a ze studia právě vznikající desky Push the sky away jeho současné kapely The Bad seeds a při těchto sekvencích je znát, že hudba je v jeho životě na prvním místě. I sám film totiž nejlépe funguje, právě když Nick sedí za piánem a zpívá, nebo jen tak zkouší nové skladby se spoluhráči ve zkušebně. V těchto chvílích je i lidem, kteří jeho tvorbu neznají jasné, proč je Cave jeden z nejoriginálnějších a nejuznávanějších hudebníků současnosti. Obrovské charisma vyzařující během hraní, dramatický projev, a nádherně temné texty, které vás vtáhnou a vy se jen necháváte unášet jeho černou magií. To jsou určitě nejpovedenější části tohoto režijního debutu Iaina Forsytha a Jane Pollard, kteří s hudebníkem spolupracovali na jeho videoklipech za posledních sedum let. Kamera Erika Wilsona je bez nejmenších chybiček a nahlíží na zúčastněné z velké blízkosti a hudba, o kterou, se postaral samozřejmě Cave s Warrenem jen úžasně podtrhuje celkovou atmosféru.
Je očividné, že je snímek silně stylizován a jak se můžeme dozvědět v titulkách, Nick Cave spolupracoval na scénáři, takže se vkrádá otázka, nakolik je to mýtizace sebe sama a nakolik biografická zpověď. Zaručeně první možnost převládá. Cave si totiž dává dobrý pozor, aby si diváky nepřipustil moc k tělu a aby jeho tajemná aura zůstala přesně taková, jakou ji chce mít. Je proto těžké zkoumat na kolik je vyprávění autentické a naopak co bylo napsáno výhradně pro kameru. To ovšem nic nemění na tom, že snímek vypadá přesně tak, jak to tvůrci, i sám Cave zamýšleli a výsledek je uhrančivý. Mimo jiné nám tento hraný dokument dává znát, že Cave není ani zdaleka u konce s dechem ve své skladatelské činnosti, a závěrečné koncertní podání písně Jubilee street potvrzuje, že The Bad seeds neztratili nic ze svého divokého a energického vystupování. Film 20,000 dní na zemi je pro fanoušky Nicka Cava příjemná povinnost, a pro ostatní aspoň zajímavě strávený den vedle tohoto „novozákonního“ kazatele.