Hra o trůny je fenoménem naší doby. Drsné příběhy s úžasným středověkým feelingem a špetkou fantasy prvků si získávají nekonečné zástupy fanoušků už od dubna 2011, kdy byla odvysílána úplně první epizoda tohoto seriálu z dílny HBO. Komplexní dějové linie vycházející z knižní předlohy George R. R. Martina pokračovaly letos čtvrtou řadou a již v úvodním odstavci musím bez váhání prozradit, že šlo o nejlepší sérii tohoto populárního pořadu vůbec. Následující recenze bude obsahovat menší či větší SPOILERY, takže kdo ještě neviděl poslední desítku epizod, nechť raději přejde až na poslední odstavec následujícího článku.
Když minulý rok skončila třetí řada, zažíval jsem trochu zklamání. Nebylo to ani tak tím, jak se osud vypořádal s Robbem Starkem a jeho matkou, ale spíš tím, že celá série zažívala drobný úpadek. Objevovalo se hodně „výplňových“ epizod, dějové linie se zdály jaksi nedotažené/překombinované a výhledy na další díly byly tedy zákonitě nepříznivé. Tvůrci Hry o trůny však otevřeli čtvrtou řadu ve velkém stylu. První epizoda s názvem Two Swords sice diváky jenom shledává se starými známými a představuje nové tváře, ale třeba úvodní scéna, ve které Tywin Lannister nechává vyrobit dva meče za hudebního doprovodu Deště Kastameru, má ohromnou atmosféru. Hned o týden později byly vyslyšeny hlasy asi většiny fanoušků a seriál přišel o krále Joffreyho. Stalo se tak během jeho vlastní svatby, kterou tvůrci pojali opravdu velkolepě a na epizodě The Lion and the Rose byl znát každý utracený cent.
Musí být nesmírně obtížné udržet na uzdě rozpočet celého seriálu. Aktuální série slibovala například velkou bitvu o Zeď, zase o něco větší draky Daenerys nebo již zmíněnou svatbu Joffreyho s Margaery Tyrell. Sám za sebe musím říct, že i když jsem četl knižní předlohu a v hlavě jsem si představoval jednotlivé scény, tak se seriál nemá za co stydět. Devátý díl, který byl věnován pouze útoku Manceho Nájezdníka na Zeď, sice neměl doslova knižní parametry, ale viděli jsme obry, mamuty a dokonce i ty masové davové scény měly říz. Bitevní vrchol série režíroval Neil Marshall (filmy Centurion, Pád do tmy), který stojí například za dřívější epizodou The Blackwater, kdy se Stannis Baratheon pokusil dobýt Královo přístaviště. Celkově se čtvrtá řada opět prezentovala skvělými speciálními efekty, které si nic nezadají s vizuální dokonalostí některých celovečerních filmů.
Co se týče samotného přepisu knižní předlohy na televizní obrazovky, tak to je příběh sám o sobě. Jestli někdo četl první knihu a poté/předtím shlédl její seriálovou podobu, tak viděl v podstatě všechno z toho, co se odehrávalo na stránkách George R. R. Martina. S přibývajícími sériemi však tvůrci začali více či méně pozměňovat původní příběhy a to dosáhlo ve čtvrté řadě vrcholu. Nemá smysl detailně rozebírat, o jaké změny přesně jde a pokud mohu mluvit za sebe, tak tvůrci seriálu nic nezkazili. Ba dokonce naopak. Některé dějové linie získaly televizní předlohou na zajímavosti (hlavně Bran a celé jeho putování za zdí), ale zároveň některé zůstaly poněkud osekané (Tyrionův útěk z vězení a následná konfrontace s Tywinem). Času je málo a je jasné, že v pouhých deseti epizodách v rámci jedné televizní řady není možné prezentovat obsáhlou několika set stránkovou předlohu, aniž by někdo něco nekritizoval. Seriál si drží ohromnou kvalitu, ať už máte načteno nebo ne a především to z něho dělá jednu z nejlepších (ne-li vůbec nejlepší) show posledních let.
Celá právě ukončená řada měla mnoho vrcholů. Podle mého názoru jsem neviděl ani jednu epizodu, která by vyloženě vyplňovala čas, což se často stávalo v předchozí sérii. Proces s Tyrionem Lannisterem, souboj mezi Oberynem Martellem a Horou, vyhnání Joraha Mormonta z Meereenu, čarování Dětí lesa, smrt Lysy Arryn v Orlím hnízdě, pomalá smrt Ohaře nebo poslední shledání Ygritte a Jona Snowa. To je jen letmý výčet nezapomenutelných scén, které ozdobily letošní rok v rámci televizní zábavy. Velmi povedený byl již tradičně i výběr nových postav, přičemž například Oberyn Martell byl ztvárněn chilským hercem Pedrem Pascalem tak zajímavě, že si i za pouhých osm epizod dokázal vypěstovat ohromnou základnu fanoušků. Ti po osmé epizodě drží smutek ještě dodnes. S tím souvisí i základní pravidlo Hry o trůny – Nikdy si příliš neoblibujte některou z postav Západozemí. Stejně dříve či později zemře.
Co říct závěrem? Čtvrtá série Hry o trůny je díky své vyrovnanosti a množstvím úžasných momentů tou doposud nejlepší. Nekonečné napětí a celé množství zvratů provázelo diváky po všech deset epizod, což vyvrcholilo posledním dílem, který bych se nebál označit za absolutní vrchol celé show. Zcela zaslouženě se seriál stal tím vůbec nejsledovanějším v celé historii HBO. Vzhledem k tomu, že jsme tak nějak v polovině celého vyprávění (knihy ještě nejsou dopsány) si troufám tvrdit, že se budeme s tímto skvostem televizní tvorby setkávat ještě pěknou řádku let. A to je jenom dobře.