Snímek Her je, aspoň aktuálně pro mainstreamové publikum, tak trochu ve stínu těch ostatních. Možná je to částečně tím, že bude mít u nás premiéru až na přelomu března a dubna a méně zainteresovaní tak o něm zatím příliš nevědí, každopádně námětem se silně dotýká všech, kteří jdou s dobou a používají nové technologie. A vlastně i těch ostatních.
Her je snímek, který možná měl, možná neměl, přinést trochu poselství o tom, kam až mohou zajít technologické vymoženosti. Určitě minimálně kostra příběhu působí prediktivně a způsobuje určitá očekávání. A tak je vlastně snímkem jak pro skupinu těch, které doba počítačů pohltila, jež by námět vesměs mohl zaujmout, tak pro skupinu těch, které technologie minuly a kteří pak mohou říkat: “Vidíte, já jsem vám říkal, že to nedopadne dobře!”
Nespecifikovaná budoucnost. Spisovatel Theodore, který je krátce po rozchodu a cítí se osaměle, si pořídí nově vyvinutý operační systém, který se jmenuje Samantha a dokáže třeba třídit a vyřizovat poštu, ale také vést filozofické debaty se svým majitelem. Mezi Theodorem a Samanthou začne vznikat silné přátelství, které postupně přeroste až ve skutečnou lásku.
Autorem snímku je Spike Jonze. Ano, ten Spike Jonze, člen známé kontroverzní skupiny Jackass. Zatím má jako režisér za sebou dosti rozporuplné snímky – třeba docela slušné, ale nijak výrazné V kůži Johna Malkoviche či Adaptace, nebo docela hrozného Maxe a maxipříšerky. Zatím všechny jeho filmy – tedy zrovna až na ten poslední zmiňovaný – jsou dramatickými komediemi, kterou je částečně i Her. Ale v první řadě je hlavně moderní sci-fi romancí, ze které si můžete něco vzít. A nebo taky ne.
Tvorbu tohoto muže neznám do detailů, ale je to tak trochu šílenec a tomu odpovídá i charakter jeho filmů. Her není vůbec špatně natočen, Spike Jonze jako režisér určitě má co nabídnout a v tomto snímku to vlastně dokázal. Režijně je totiž zvládnutý velmi dobře a po této stránce mu není co nějak zásadně vyčíst, jenže i Her je tak trochu šílený film a scénář, jehož autorem je také Jonze, dost pokulhává a bohužel se nepouští do větších experimentů, které by snímek mohly pozvednout na vyšší úroveň. Na to, že je to jeho první scénář (nepočítaje Jackass), není špatně napsaný a rozhodně je na něm znát snaha a cit, ale v rámci příběhu a zápletky je velmi omezený a až příliš málo riskuje.
Her se při pohledu na kostru jeho příběhu zdá být snímkem, jehož jasným cílem je poukázat na rozvoj technologií a varovat před tím, kam až mohou neustále inteligentnější technologie zajít. Vlastně když si přečtete námět, tento prediktivní charakter se automaticky nabízí, a máte-li fantazii, určitě to od něj budete trochu očekávat. Jenže to se v něm skoro vůbec pozorovat nedá. Jedná se spíše o tradiční romantický snímek s trochu netradiční formou podání, kdy místo dvou lidí – muže a ženy – vidíme po celou dobu pouze jeden článek, a sice muže, a ženu pouze slyšíme, ale tím neobyčejnosti v podstatě končí.
Her je romantickým dramatem o muži, který se zamiluje do operačního systému. Jenže kdybyste si trochu pohráli s námětem a přetvořili si jej tak, že nepojednává o vztahu mezi mužem a počítačem, ale mezi mužem a ženou, která žije na druhé straně světa, a Her by tak vlastně bylo filmem o vztahu na dálku, vůbec nic by se nezměnilo a pak by šlo o naprosto obyčejný, nezajímavý romantický film, který nemá moc co nabídnout. Zdá se mi, jako by faktor technologií, který zde hraje zásadní roli, nebyl naplno využit, je-li vůbec možné v romantickém příběhu takový potenciál využít.
Co tento snímek tak trochu potápí je skutečnost, že se tvůrci nebáli dát technologiím život v plném rozsahu, a sice i s myšlenkami, pocity a emocemi. Možná, kdyby Samantha neměla emoce a příběh by sledoval především jednosměrnou zamilovanost muže do operačního systému, bez jakékoliv emocionální zpětné vazby, mohl by být film jako celek třeba zajímavější a přínosnější. Mohli bychom pak sledovat rozpad lidské osobnosti zasažené silou technologií, což by určitě mělo zajímavý a možná i reálně přínosný charakter. Jenže Samantha, i přesto, že je pouhým počítačem, má všechny lidské vlastnosti, včetně třeba možnosti cítit lásku nebo dostát sexuálnímu vyvrcholení. A to z potenciálně zajímavého námětu dělá tak trochu romantickou frašku, která působí, jako by si telefonovaly dvě osoby od sebe vzdálené a provozovaly sex po telefonu.
Možná v Her zbytečně hledám něco, co v něm nikdy nebylo a ani to nebylo jeho záměrem. Jestli bylo, nepovedlo se, jestli nebylo, pak je to v pořádku, ale v tom případě se nejedná o nic jiného, než o další typickou, trochu netradiční, ale v mnohém obyčejnou romantickou komedii, která je místy dost depresivní, a splňuje tak možná více statut tragického, než komediálního příběhu. Je nasnadě zopakovat, že po stránce režijní není Her vůbec špatný a snaží se vzbudit zájem. Ale příběh smutně zapadá.
Je obrovská škoda, že to nedopadlo lépe, především po scenáristické stránce. V podstatě by stačilo upravit pár okolností, trochu příběh zdramatizovat a hned bychom mohli být svědky napínavého dramatu, kde by ta romantická zápletka, kterou vidíme, mohla být, ale mohla by být spíše potlačená a ne tak výrazná. V Her ale sledujeme romantický příběh na úkor role technologií jako takových, které naopak měly být více rozvinuty. Nemyslím si, že by Spike Jonze nemohl zvládnout emocionálně silnější, stabilnější a realističtější dílo, ze kterého bychom si skutečně mohli něco vzít. Ale nestalo se.
Jestli je možné nalézt v Her myšlenku, pak je nutné sledovat jej spíše jako čistě metaforický experiment, který poukazuje na to, jak se člověk postupně desocializuje a dává přednost technologiím před reálným životem a společností. Ale tato myšlenka není příliš silně podaná a pokulhává na způsobu, jakým jsou technologie zobrazovány, protože jejich personifikace většinou nedělá příliš dobrotu a ani Her není výjimkou.
Ne snad, že by Her nebyl přesvědčivý. Budoucnost ukazuje dostatečně věrně, tedy aspoň v některých bodech. Ale to, že technologie nemohou a nikdy nebudou moci cítit emoce, je nezvratná skutečnost, která je zde naprosto potlačena a operační systémy mají všechny lidské vlastnosti, takže jsou vlastně také lidmi, protože mají uvědomění, chtíče, touhy a svědomí. A to z Her dělá nejen sci-fi v pravém smyslu, ale také naprosto nereálné sci-fi. Jeden by řekl, že sci-fi, když je od slova fiction, vlastně nereálné být má a je to tak v pořádku. Částečně ano, ale mám raději sci-fi snímky, které poukazují na uskutečnitelné aspekty života, které však jsou zatím ve fázi vývoje nebo teorie, a když už má jít o sci-fi, které stojí na nerealistických proporcích, musí se podařit vytvořit samostatný fiktivní svět (např. Star Wars), kde se tyto nereálné proporce stávají reálnými, a ne si hrát na to, že se jedná o pohled do reálné budoucnosti, a přitom stavět na nereálných faktorech.
Je třeba říct, že Joaquin Phoenix mě překvapil, protože není zrovna mým oblíbencem (ačkoli třeba v Gladiátorovi zahrál skvěle), ale s rolí samotářského podivína s ženskými prvky si poradil více než luxusně. Jak jsem říkal, v řadě faktorů je Her vlastně docela přesvědčivý, a jedním z těch faktorů je právě i hlavní představitel, kterému jsem věřil, takže po této stránce určitě nešlo o zklamání.
Co se týče hlasu Samanthy, který mu propůjčila Scarlett Johansson, musím říct, že jsem byl také mile překvapen, protože i ona svou roli zvládla skvěle a divím se, že se jí nedostala nominace Akademie, ačkoli její obličej ve filmu neuvidíme ani na vteřinu. To třeba i Hugo Weaving ve V jako Vendeta zahrál naprosto úchvatně i přesto, že má po celou dobu masku (ačkoli tam byla aspoň postava, která mohla kus z hereckých kvalit předvést neverbálně). Nicméně Akademie si ujíždí na podivných nominacích, a tak bych se ani nedivil, protože herecký výkon Johansson je přinejmenším hodný zaujetí. Zmínit musím také Amy Adams, která dokáže zahrát cokoliv a v posledních letech se mi začíná jako herečka líbit čím dál víc; očividně dospívá do obřích uměleckých rozměrů.
V neposlední řadě Her podporuje také hudební vložka, o kterou se postaral Owen Pallett, jehož bylo Her v podstatě třetím snímkem, ke kterému skládal hudbu, a i on dokázal, stejně jako hlavní herečtí představitelé, vystihnout tu podivnou, různorodou atmosféru, která snímek provází už od prvních okamžiků. A oscarová nominace za nejlepší píseň je naprosto zasloužená, stejně tak nominace za výpravu a hudbu. Po technické stránce je tak Her velice slušným snímkem, který se mezi ostatními kvalitními snímky roku 2013 rozhodně neztrácí. Ale nemůžu si pomoct, pořád vázne v tom, co je pro snímek jako celek tím nejdůležitějším – v příběhu.
Pochopitelně jsem se setkal i s řadou názorů, jejichž majitelé by mě za tuto recenzi nejraději ukamenovali. Ale takové jsou filmy s filozofickým podtextem vždy – někoho zasáhnou a někoho zase ne. Na mě Her nepůsobilo jako špatný film, naopak myslím, že je po technické stránce, především režijně a herecky, skvěle uchopený, a rozhodně svým způsobem nadprůměrný, srovnáme-li ho s jinými snímky podobného žánru z posledních let. Ale myšlenka, kterou příběh zprostředkovaný tímto filmem má, je velmi silná, a v Her byla bohužel využita slabě oproti tomu, co mohla reálně přinést. Her je tedy z filmů, kterým prakticky není co vyčíst, kde nic nepřebývá, snad kromě emocionálních schopností Samanthy, ale spíše tam toho dost chybí a ti, kteří by v něm snad chtěli hledat příval filozofických úvah a myšlenek, budou pravděpodobně tak trochu zklamaní a nebo budou muset prokázat silnou fantazii. Her je tak vlastně docela obyčejná romance s trochu potlačenou myšlenkou, technicky skvěle zvládnutá. Nic víc, nic míň.
