Christopher Nolan patří k těm hollywoodským režisérům, z jejichž každého dalšího počinu je velká událost. A to ještě před jeho dokončením. Nejinak je tomu i u Odyssey, na jejíž premiéru se vyprodaly lístky už rok dopředu. Zároveň se jí ale nevyhnula ani vlna kontroverzí směřovaná zejména k hereckému obsazení. Ať už šlo o absenci Řeků, transgender herce Elliota Page coby vojáka Sinóna, nebo oscarovou herečku tmavé barvy pleti Lupitu Nyong’o, ztvárňující Helenu Trójskou. Jak se tedy hojně diskutovaný a očekávaný snímek povedl?
Výše zmíněné kontroverze jsme si odbyli. Dále se k nim vracet nebudu. Ani k jejím, podle mého názoru, nepřesvědčivým vyjádřením Nyong’o o nedostatečném zastoupení ženských postav v Homérově díle. Jednak jsou pro výsledné hodnocení filmu irelevantní, jednak o nich zde i jinde na internetu bylo napsáno mnohé, a jednak jak Elliot Page, tak Lupita Nyong’o jsou na plátně pár minut. Přičemž první jmenovaný je do filmu zapracován skvěle, druhá jmenovaná působí bohužel tak trochu jako pěst na oko. Přejděme tedy k samotnému hodnocení.
Čtěte také: Tom Cruise je k nepoznání. V novém filmu zestárl, nechal si narůst pupek a zavinil globální katastrofu
Hned úvodem se přiznám, že Iliadu ani Odysseu jsem nečetl. A notoricky známé příběhy tak znám z různých převyprávění. A právě tak je dle třeba brát a interpretovat i nový Nolanův počin. Ačkoli Troja skutečně existovala, pověsti okolo války, jež ji stála existenci, jsou protkané nadpřirozenem a zásahy bohů. Právě tak navazující příběh, popisující strasti, jež ithackého krále na jeho návratu domů čekaly. Proto jde mýtický příběh převyprávět i bez autenticity, ačkoli mně osobně by se místy líbila. Struktura celého vyprávění je pro Nolana typicky rozkouskovaná. Žádnou postupnou chronologii nečekejme. Retrospektivně se skáče v čase i mezi jednotlivými postavami.
V jádru vlastně jde o poměrně komorní příběh traumatu, návratu z války a obnovení zpřetrhaných vazeb. A též o vině. Ta zde hraje nezanedbatelnou roli. Odysseus s tváří Matta Damona se stoicky, neřkuli bezmocně vzpírá osudu určenému bohy, a také protestující posádce, a čelí morálně nejednoznačným rozhodnutím, jež musí učinit. Aniž bych se uchyloval ke spoilerům, v případě Odysseových vzpomínek nejen na Trojskou válku, ale na cestu přichází na řadu Nolanova filmová magie. Praktické efekty vynikají zejména při scénách na moři. Vyloženě skvělá je podle mého celá sekvence s Kyklopem, která je až mrazivě hororová a u jednoho výjevu jsem cítil snad inspiraci nejmenovaným Goyovým obrazem. Vzhled Kyklopa bude určitě zdrojem další řady debat. Pro mě byl příjemným překvapením. Byl opravdu znepokojivý. Vynikající je taky samotné finále Odysseova návratu na Ithaku.
S čím jsem osobně měl problém, je strohost. Neseděly mi kostýmy ani interiéry, které působí až překvapivě sterilně, jako by mykénské Řecko neznalo ornamenty, výzdobu ani výraznější barvy. Zbroje jsou pak kapitola sama pro sebe. Chápu, že se Nolan nesnaží o nějakou autenticitu (ostatně namátkou třeba Troja z roku 2004 si s tímto taky hlavu příliš nelámala), ale Agamemnón, připomínající Dartha Vadera, působí dosti nepatřičně, nebo od pohledu nepraktické a nefunkční zbroje trojských vojáků. Očividně nesedící přilbice, které by při prvním úderu svého nositele poranily. A pak tu jsou dialogy, kdy v adaptaci řeckého eposu mluví herci současnou angličtinou a Odysseus tu úplně v klidu “fuckuje,” je prostě poněkud zvláštní.
Odysseův rozkouskovaný příběh pak skvěle doplňuje linka s jeho synem Télemachosem (Tom Holland), a Pénelopé (Anne Hathaway), kteří na Ithace čelí nápadníkům, kteří zneužívají Diův zákon pohostinnosti a doufají, že osamocenou královnu pojmou za ženu. V jejich čele stojí proradný a intrikující Antinoos (Robert Pattinson). Jakkoli jsem byl nesvůj ze ztvárnění Athény Zendayou, finální odhalení mi dalo dokonalý smysl a funguje skvěle. Celé obsazení mi vlastně nakonec až na pár výjimek sedělo. S čím mám ale u Nolanovy tvorby dlouhodobě problém, je absence nějakých emocí. Jeho hrdinové jsou až příliš statičtí.
Uvítal bych třeba nějaký větší důraz na vztah Odyssea a jeho posádky. Ačkoli nám film ukáže, že má o ně jejich král starost, je jeho posádka víceméně anonymní shluk tváří. Nějaké větší prokreslení vzájemných vztahů by rozhodně nebylo na škodu.
Snímky Christophera Nolana mě buď totálně nadchnou, nebo rozčarují. Nic mezi tím. Nu a pak je tu Odyssea. Ta je totiž prvním počinem režisérovi tvorby, kterému se podařilo trochu od obojího. Zkrátka je dle mého skromného názoru rozporuplným filmem, který spoustu věcí dělá skvěle. A pak nějaké… Ne tak skvěle. A upřímně si myslím, že jde o kvalitní snímek. Přesto jde o poněkud zbytečně nafouknutou bublinu. Ať už jde o přehnaná očekávání, nebo zbytečně vyhrocenou kontroverzi. Někdy zvláštní přístup k interpretaci Homérova eposu je zkrátka tvůrčím záměrem. Důraz na praktické efekty a poctivé filmové řemeslo si zaslouží obdiv, právě tak potěší komorní, možná místy zbytečně studené a strohé pojetí celého příběhu. Člověk se přesto neubrání pocitu, že mu chybí jistá pompéznost, barvitost. A postavám duše. Přesto v těch nejlepších momentech jde o čistokrevnou filmovou magii. Rozhodně jde o film, který stojí za to vidět na velkém plátně a udělat si vlastní názor.
