Sněhurka se dočkala nové filmové verze, tentokrát v lehce muzikálové podobě. Dokázala navázat na svou úspěšnou historii nebo je naopak vzhledem k potenciálu zklamáním?
Autory nejznámější literární verze Sněhurky jsou bratři Grimmové. Na Broadway se příběh Sněhurky a sedmi trpaslíků poprvé dostal už v roce 1912. V roce 1937 následoval slavný celovečerní animovaný film z dílny Walta Disneyho. Nejnovější zpracování Sněhurky je hrané, muzikálová podoba mu však zůstala stejně jako v roce 1937.
Místo prince Zbojník s bizarní partičkou a latino Sněhurka?
Původní příběh Sněhurky asi netřeba detailně představovat, právě v tom ale začíná první problém. Nejnovější verze totiž do klasické pohádky zasahuje poměrně výrazně. To by samo o sobě nemuselo vadit, pokud by změny filmu skutečně prospěly. Jednou z hlavních je proměna prince ve zbojníka s hodně zvláštní partičkou přívrženců. Ti působí spíš rušivě a ve výsledku jsou pro děj zbyteční, v některých scénách až nevěrohodně směšní.
Čtěte také: Propadák za všechny prachy. Pasáž za 320 milionů dolarů je ve sledovanosti na úrovni Rebel Moon
Ostatně už samotná Sněhurka hraná latinsko-americkou herečkou vzhledem k jejímu původu nemusí všem sedět. Problém je spíš v tom, jak tvůrci s postavou nakládají. Z příběhu úplně vypadla zmínka o pleti bílé jako sníh, která je v pohádce zásadní. Místo toho Sněhurka přichází na svět během vánice – a to zní spíš jako vynucená snaha obejít původní motiv.
Celkově je těžké se s novou verzí sžít, zvlášť když hlavní představitelka v rozhovorech otevřeně říká, že původní animovaný film je zastaralý a dnes už nemá co nabídnout. Ze Sněhurky se tak nakonec stala taková bojovnice za práva slabšího pohlaví. Později se z ní stává skoro válečnice za spravedlnost. Najde v sobě sebevědomí, uspořádá malou vzpouru a lidé za ní jdou jak za mnohým proslulým válečníkem. Oproti původní nevinné krásce hodně velká změna.
A lépe to neskončilo ani s trpaslíky. Původně je měli ztvárnit herci s malým vzrůstem, nakonec ale vznikli digitálně. Tady přišla nevole od herců s trpasličím růstem. Proč raději nebyli angažováni oni? Tvůrci je připravili o skvělou příležitost, přímo jim šitou na míru. Hlasitě se ozval třeba jednatřicetiletý britský herec Choon Tan, který jednoho z trpaslíků ztvárnil i v divadelní inscenaci. Sněhurka tak nekráčela vstříc svému uvedení zrovna s čistým štítem.
Digitální trpaslíci i zvířata prostě nefungují
Samotné použití digitálních trpaslíků, ale i zvířat za mě moc nefunguje. Vypadají poměrně nerealisticky a uměle, společně s živými herci k sobě příliš nepasují. Třeba Šmudla je poměrně roztomilý (hlavně díky svému kukuči), ale na celé věci to nic nemění. Ještě horší je to za mě u zvířat, které tu hrají vlastně rovněž poměrně důležitou roli. Jsou totiž průvodci Sněhurky lesem, ale opět i tady působí uměle. V jiných filmech přitom za mě vypadají podstatně lépe. Na rozpočtu se tu nešetřilo, tak tuhle skutečnost vlastně nechápu.
Čtěte také: Po 22 letech si opět vymění těla. Trailer na pokračování legendární komedie slibuje ještě větší zmatek
Obsazení není špatné, hudba jak kdy
Herecké obsazení jinak není vůbec špatné. Rachel Zegler je vycházející hvězda, která zazářila třeba ve Spielbergově West Side Story, ale zahrála si i v Shazamovi nebo Hunger Games. Při odhlédnutí od jejího původu neslučitelného s rolí působí dobře. Ještě o něco lépe potom Gal Gadot jako zlá královna. Je krásná, ale zároveň i dostatečně krutá a chladná. Andrew Burnap jako zástupce prince – zbojník už je trochu slabší.
Velkou roli tu hraje hudba. Některé písničky jsou slabší, jiné lepší. Třeba Hej hou, kterou si zpívají trpaslíci, mě pobavila, přestože její zpěváci o trochu méně. V konečné fázi mi kombinace hrané a zpívané verze nějak nevadí, ale určitě nemusí sedět úplně všem.
Dohromady to moc nefunguje
Tvůrci se rozhodli vlastně poměrně jednoduchý příběh natáhnout téměř na dvě hodiny. Přidali do něj sice nějaké akční scény (třeba různé souboje mezi partičkou zbojníků a královninou gardou), ty ovšem za mě lehce kazí ducha původní pohádky. Dohromady je tak na původní kostru klasiky navalena řada novot, které prostě každému nesednou.
Přijde mi, že zde byla až přehnaná snaha přijít s něčím originálním. Pokusit se onen příběh revitalizovat. Ale někdy je lepší méně než více. Nějaké své diváky si film určitě najde. Je ovšem otázkou, jestli mělo větší smysl se do podobného „remaku“ pouštět. Jestliže byla snaha připomenout legendární pohádku, mělo se na to jít zcela jinak. Méně uměle a více klasicky.
