Čaroděj ze země Oz je moderní klasikou, kterou zná prakticky každý. Ať už je řeč o sérii knížek, nebo kultovním snímku z roku 1939. Notoricky známý příběh se za léta své existence dočkal celé řady adaptací. No a pak je tu muzikál Čarodějka (Wicked), který nás vrací na začátek a odhaluje nám, co předcházelo notoricky známým událostem. Fakticky tak jde o prequel, poodhalující nečekané podhoubí vztahu Zlé čarodějnice ze Západu Elphaby a Dobré čarodějky ze Severu Glindy. Jak se podařilo jeden z nejúspěšnějších muzikálů všech dob převést na filmové plátno?
Hned v úvodu se přiznám, že nemám rád muzikály. Vadí mi způsob vyprávění, kdy dialogy, které by jinak zabraly pár vteřin, trvají díky zpěvu a tanečním číslům celé minuty, děj se vleče a je většinou plytký, zkrátka málokdo umí dle mého s tímto médiem pracovat (ano, dívám se na tebe, druhý Jokere!). Je jen několik málo světlých výjimek. Právě Wicked je jednou z nich. Celou poetiku Ozu mám moc rád a tento muzikál se mi také líbí. Nová Čarodějka má jeden jediný problém. A tím je přílišné natažení stopáže. Ačkoli příběh muzikálu, který jsem měl před několika lety možnost vidět v povedeném českém nastudování, rozhodně není špatný a je dostatečně nosný, rozhodně nevystačí na dvě více než dvouhodinové části. Před návštěvou kina tedy počítejte s tím, že dostanete jen půlku příběhu. A bohužel je to lehce i na úkor vedlejších zápletek. Osobně jsem doufal, že tvůrci nějaké linky více rozpracují, to se ale nestalo.
Jinak se mi ale těžko hledají výtky. Čarodějka zachovává to, co je na předloze skvělé. Ukazuje nám dospělý příběh, který má více vrstev a je plný nečernobílých postav, šikany a povrchního pozlátka, zároveň vyzdvihuje sílu přátelství a obligátního pohádkového moudra, že věci nemusí být vždy tak, jak se na první pohled zdá. To vše v nádherně malebných kulisách fantaskního světa. Říše Oz tu sice je vidět pomálu, když už se ale vydáme za stěny univerzity Šiz, efekty jsou úchvatně barvité. Obzvláště při výletu do dechberoucího Smaragdového města nejeden fanoušek zaplesá.
Centrem celého příběhu je vztah Galindy a Elphaby. Dvou obrovsky rozdílných dívek a budoucích sokyň. Z jedné se stane ztělesnění dobra, druhá bude zase onou stinnou stranou mince. Vše začíná v momentě, kdy je Elphaba, kterou celý Oz zná jako Zlou čarodějnici ze Západu poražena. Glinda se pak ve vyprávění vrací do dob, kdy se ještě jmenovala Galinda a s budoucí zlou čarodějnicí byly přítelkyně, studující na stejné univerzitě. Zjišťujeme, jak se vlastně stalo, že se Elphaba narodila se zelenou kůží. Krom toho je také obdarována nevyzpytatelnou kouzelnou mocí, jež v průběhu děje strhne pozornost nejen ředitelky univerzity Šiz, ale i samotného mocného Oze. Sledujeme jejich školní léta a to, jak se postupně zrodí nepravděpodobné přátelství.
Příběh se zabývá podstatou lidské povahy a toho, jak hnusně se umíme chovat k někomu, kdo se od nás liší. Toho, jak stačí lidi sjednotit tím, že jim dáme společného nepřítele. Naoko naivní pohádkový svět má po celou dobu temnější podtón, který čím dál víc probublává na povrch. Jednou ze zajímavých vedlejších, a přitom dost nosných linek je role mluvících zvířat v Ozu. Zvířata totiž postupně jako by mizela a jejich dříve výrazná role ve světě je na ústupu. Některá dokonce ztrácejí schopnost mluvit. Ačkoli zde tato příběhová linka je, připadala mi mnohem méně rozvedená, než by si zasloužila. Tak snad v příští části. Čarodějka nám tak jako společnosti do jisté míry ukazuje ono příslovečné zrcadlo. Což by ty nejlepší pohádkové příběhy měly dělat. Zároveň je celý děj původního muzikálu (kterého se film dosti věrně drží) věrný duchu knihy a nijak jej nenabourává. Čiší z něj úcta k původní látce. Můžete se také těšit na množství eastereggů a nějaké to cameo. Víc samozřejmě neprozradím.
Čtěte také: Aragorn se vrací do akce! Tvůrci nového Pána prstenů chtějí zpět Vigga Mortensena
Verdikt
Režisér Jon M. Chu nám naservíroval povedený fantasy muzikál, který se jednoduše řečeno povedl. Obě herečky v hlavních rolích jsou skvělé, nicméně nejvíce prostoru si pro sebe jednoznačně krade Ariana Grande, jejíž ztvárnění extravagantní, všemi milované a povrchní G(a)lindy je už jen z podstaty výraznější, než umírněnější a přemýšlivá Elphaba Cynthie Erivo. Muzikálová čísla jsou skvělá a obě herečky zpívají bravurně. Choreografie je povedená a nápaditá a dobře pracuje nejen s vizuální stránkou věci, ale i nějakými těmi skutečnými kulisami a praktickými efekty. Obzvláště se mi líbilo třeba taneční číslo v univerzitní knihovně, kde se při tanci využily zvláštní otočné knihovny. I mimo dvě titulní tváře je celkové obsazení skvělé, zejména pak potěší Jeff Goldblum jako morálně velmi šedivý čaroděj Oz. Jediným mínusem je příliš nafouknutá stopáž, kdy by celý počin mnohem lépe fungoval jako jeden celovečerní film, než zbytečně dlouhá duologie. Na dvojku, od které si můžeme slibovat osudově dramatické vyvrcholení, se ale i tak těším.
