
Experiment Belko je ukázkovým příkladem „béčkového“ filmu, který si nezakládá na vysokých ambicích, ale právě v tom spočívá jeho kouzlo. Jde o akční thriller s originálním námětem a průměrným zpracováním, na který by se v 90. letech stály fronty u videopůjčoven. Scénář k němu napsal James Gunn, tvůrce Strážců Galaxie a nadcházejícího Supermana, a režie se chopil Greg McLean (Wolf Creek).
Děj se odehrává v kancelářské budově mezinárodní firmy Belko, která stojí na odlehlém místě v Kolumbii. Jednoho dne se budova hermeticky uzavře – dveře a okna zablokují kovové bariéry – a zaměstnanci jsou prostřednictvím interkomu informováni, že všichni zemřou, pokud během dvou hodin nezabijí 30 svých kolegů.
Zpočátku situaci berou jako špatný vtip, ale brzy přijdou na to, že hlas z interkomu to myslí vážně. Když se zdráhají k násilí, firma je „motivuje“ tím, že pomocí dálkově ovládaných výbušnin umístěných v hlavách zaměstnanců začne některé z nich likvidovat. Jak se tam dostaly? Jednoduše – byly jim implantovány jako součást „vstupního balíčku“, který měl údajně sloužit k lokalizaci zaměstnanců v případě únosu. Absurdní? Rozhodně, ale logika tu nehraje hlavní roli.
Čtěte také: 20 let od extrémní fyzické proměny Christiana Balea. V temném psychothrilleru podává vynikající výkon
Gunnův scénář nesází na přílišné detaily nebo logiku. Celý příběh je jen záminkou pro krvavou řež, která se v kancelářích rozpoutá. Film má pouhých 90 minut, takže se tvůrci dlouho nezdržují a brzy přejdou k akci. Přesto první polovina působí rozpačitě – postavy váhají a masakr nabírá na obrátkách až později.
Experiment Belko nepřináší do žánru nic převratného, ale ani to není jeho cílem. Film staví na jednoduchém a atraktivním námětu – skupina zaměstnanců v izolované kancelářské budově je donucena bojovat o holý život. Příběh se odehrává přesně podle očekávání, což sice znamená absenci překvapení, ale zároveň zaručuje, že divák dostane přesně to, co od podobné podívané čeká.
Postavy jsou zde rozděleny do několika jasných skupin – od morálních idealistů, kteří se násilí brání, až po psychopaty, kterým chaos dává příležitost ukázat svou pravou tvář. I když jde o jednoduché škatulky, fungují dostatečně dobře na to, aby bylo jasné, kdo je kdo, a divák se v dění snadno orientoval.
👍