Švýcarsko-gruzinský film Kos v ostružiní je příběhem lásky, ale i touhy po svobodě. Jedná se o romantické drama, které v divácích vzbuzuje silné emoce z různých směrů.
Ústřední hrdinkou je obyčejná osmačtyřicetiletá žena Etero, která se jednoho dne jen těsně vyhne tragédii. Po této silné události se rozhodne skoncovat se svým panenstvím a vyspí se s jedním z dodavatelů svého krámku Murmanem. Problém je v tom, že ten je ženatý a sama Etera vlastně neví, jestli chce mít nějaký hlubší vztah. Po celý život se totiž raději spoléhala sama na sebe.
Láska obyčejných lidí
V době, kdy jsou televize i kina zahlcena různými českými i americkými romantickými komediemi je tenhle film příjemným zpestřením. Rovněž sice vypráví o lásce, ale zcela jiným způsobem. Podstatně běžnějším, méně hollywoodským a výrazně umělečtějším.
Tvůrci se nesnažili obsadit do snímku krásné mladé herce, ale naopak vybrali lidi ve středních až pozdějších letech. Napomáhá to k vážnosti celého projektu a dodává mu to určitý glanc. Přestože nahota a intimita tu hraje určitou roli a v tomto případě je hodně otevřená, není to jen prostředek k nalákání fanoušků. Je tu naopak brána jako prostě něco lidského. Ostatně všichni jsme se narodili nazí.
Celý film stojí a padá na hlavní herečce oceněné Evropskou filmovou cenou
Celý film je postavený na hlavní postavě Etery, kterou skvěle ztvárnila asi pro většinu lidí neznámá herečka Eka Chavleishvili. Vlastně vám po většinu času přijde, že ostatní jí tu dělají jen křoví. Své role se zhostila opravdu famózně od mimik až po dialogy a veškeré jiné projevy. Vysílá na vás pocity, že vám jí bude na jednu stranu líto, na tu druhou ji ovšem budete obdivovat za její sílu. V příběhu to totiž nemá vůbec jednoduché. O skvělém hereckém výkonu ústřední protagonistky vypovídá i ocenění European Film Awards za nejlepší herečku.
Nutno hned od začátku přistoupit k filmu jako k dílu, které nemá ambice stát se celosvětovým trhákem, přestože by k tomu měl větší předpoklady než jiné snímky. V některých momentech působí některé scény až suše a někdy je pro lepší vyznění důležitější ticho než dlouhé rozhovory. Často se ocitnete na vlnách melancholie, která je jen občas prosvětlována okamžiky štěstí.
Verdikt
Kos v ostružiní nezaujme široké publikum, ale spíše diváky, kteří se nebojí podívat na něco trochu odlišné. Musím se přiznat, že po prvních minutách jsem si nebyl jistý, jestli snímek vůbec dokoukám. Nejsem na věci podobného typu příliš zvyklý. Nakonec ovšem musím ocenit jeho kvality a především snahu podat běžnou životní situaci v hodně realistické a syrové podobě.
