Zatímco předchozí dny byly o východních a západních návštěvách, poslední projekce patřily severu. Severské filmy mají, stejně jako například polské, velkou míru kvality a při jejich zhlédnutí zažijete málokdy pocit zmaru.
Hranice odvahy přináší pohled na válečné útrapy války z dětského pohledu. Norsko je v roce 1942 ovládáno nacisty a ti vstoupí do života jedné desetileté Norce. Její rodiče jsou zatčeni a ona spolu s bratrem přebírají po nich tajný úkol – dostat dvě židovské děti bezpečně do Švédska. Hlavní protagonistka si vážnost situace nepřipouští a záchranu hledá v imaginárním světě mušketýrů. Její imaginární hrdinové obsahují kvality, které si projektuje do reálných osob a snaží se svého bratra i zmíněné dvě židovské děti příběhy neohrožených šermířů motivovat a inspirovat. Před začátkem filmu jsem se bál, že bude zbytečně infantilní a naivní. Ale tomu tak vůbec nebylo. I když je tu pozornost upřena na dětské hrdiny, jejich vystupování nijak nenarušuje chod děje, který si užijí diváci všech věkových kategorií. Příběh rychle odsýpá, atmosféru doplňuje skvělá hudba a hlavní herečky a herci hrají dobře. Což není u dětských umělců zvykem. Hranice odvahy byla příjemnou jednohubkou, která zaujala a pobavila.
A na severu jsem zůstal i v druhém zářezu dne. Lidské vztahy jsou nevyzpytatelné a občas i překvapivé. A přesně to je případ Malířky a zloděje. Posuďte sami – přátelili byste se s člověkem, co vás připravil o jeden z největších klenotů vašeho života? Malířka Barbora Kysilková ano. Když jí totiž narkoman ukradl její nejznámější obraz přímo z výstavní galerie, rozhodla se, že ho kontaktuje a rovnou ho i namaluje. Mezi oběma vzniklo postupně netradiční přátelství, které se stále prohlubovalo. Komplexní dokument, který skáče skrze různé časové osy, zaujal i kritiky. Bodoval na festivalu Sundance a dostal se i do širší nominace na Oscara. A nutno podotknout, že zaslouženě. Interakce obou hlavních protagonistů je nejen analýzou jejich přátelství, ale i ukázkou toho, že byste neměli soudit knihu podle obalu. Hrdina, narkoman a drobný kriminálník, je totiž ve skrytu duše dobrý člověk a na šikmou plochu se dostal jen kvůli několika špatným rozhodnutím a svému okolí. Barbora ho popisuje tak, že v jiném prostředí by mohl být teroristou, ale rovněž i ministerským předsedou Norska.
Poslední diváckou pokořenou horou na letošním festivalu byl chilský dokument El Negro. Ten sleduje osudy mladíka, který v porevoluční době vyjádřil svůj nesouhlas s aktuálním státním směrem zastřelením senátora. Snímek má sice zajímavé momenty, ale jeho dějové skoky i vypravěčský styl jsou příliš chaotické. Malířka a zloděj v pomyslném souboji určitě vyhráli.
A to bylo pro mě z letošní LFŠ vše. Tak zas zas rok.