Režisér Joel Schumacher se neodmyslitelně zapsal do filmových dějin. Za svou bohatou kariéru natočil hned několik nezapomenutelných filmů, přičemž ty nejlepší si právě teď připomeneme.
8 MM
Nicolas Cage se v roli soukromého detektiva Toma Wellese dostává k případu objevené pásky osmimilimetrového filmu, na kterém je zaznamenána brutální pornografická vražda. Jeho úkol je zjistit zda je na pásce záznam skutečné vraždy nebo jde jen o dokonalou fikci. Vyšetřování ho nakonec dovede až do mafiánských kruhů a ohrozí jeho vlastní rodinu. (Jan Bureš)
Čas zabíjet
Nijak zvlášť originální téma, které však staví především na hvězdném obsazení (Matthew McConaughey už v mladém věku patřil mezi velké naděje, jen mu pak dlouho trvalo, než si uvědomil, jaké role mu sedí nejvíc; Sandra Bullock na to, že nepatří zrovna mezi herečky mého srdce, zde doslova zaválela; Kiefer Sutherland sice na první pohled nevypadá jako ukázkový záporák, ale s členem Ku-Klux-Klanu si poradil perfektně; o Samuelovi Jacksonovi a Kevinu Spaceym netřeba hovořit). Bez výkonů by to byl „jen“ dobrý film, takhle je to parádní snímek ze soudního prostředí – pro což mám osobně slabost – a s parádním závěrečným monologem v podání skvělého, ačkoli mladičkého a evidentně nezkušeného, ale už tehdy velmi dobře hrajícího Matthewa McConaugheyho, který pak, o 15 let později, opustil dráhu, na kterou se vydal, a začal prvoligovou kariéru, za což mu nyní patří velký dík. Navíc je ve filmu myšlenka, která už byla zpracovaná mnohokrát, ale jen málokdy tak intenzivně působila na emoce, jako právě zde. Kombinace typicky právnického dramatu s thrillerovými prvky tomu navíc dodává šťávu. (Jaroslav Thraumb)
Fantom opery
On je génius, jehož úchvatná hudba ovládla operní Paříž roku 1870 – a osamělá duše skrývající svou zohavenou tvář v podzemí divadelních katakomb. Ona je mladá krásná sopranistka, jeho tajná láska. Jen kvůli Christine vystupuje Fantom na scénu, odkud už není návratu zpět. Velkolepý obraz i zvuk řadí tento vysokorozpočtový film Joela Schumachera podle slavného divadelního muzikálu mezi filmové skvosty.
Hráči se smrtí
Hráči se smrtí je sice starý kousek (1990), ale zaslouží si i po více než dvaceti letech vysoké hodnocení. V hlavních rolích mladých mediků, kteří chtějí zjistit, co je po smrti, uvidíte třeba Kiefera Sutherlanda, Julii Roberts, Kevina Bacona, Williama Baldwina a Olivera Platta. Experiment, kdy se úmyslně na několik minut uvádějí do stavu klinické smrti mění jejich životy nečekaným způsobem. Pokud znáte, chápete, proč je tento thriller zařazen i v hororovém žánru. (Jan Bureš)
Tábor tygrů
Americké drama režiséra Joela Schumachera je dalším pozoruhodným filmovým příspěvkem k tématu vietnamské války. Celý příběh se však odehrává na výcvikových základnách v Americe. Schumacher se v tomto směru odvolává na první část Kubrickova filmu Olověná vesta. Tvůrci natáčeli na 16mm formát a díky syrovému materiálu a ruční kameře dosáhli nezvyklé autenticity. V hlavní roli na sebe upozornil irský herec Colin Farrell, který se díky postavě Bozze stal hereckou hvězdou.
Telefonní budka
Hodně efektně zabalená konverzačka o tom, že zahýbat se nemá. Farrell zde definitivně potvrdil své herecké kvality, Kieferovi stačil jen hlas a občasné zašimrání své odstřelovací pušky a Schumacherovi zase postavit před budku kameru a 13 melounů na rozebrání jedné osobnosti. Stopáž je hlavní devizou filmu – ta cca. čistá hodinka, co se odehrává v prosklenné budce, je tak akorát, stačilo by přetáhnout o nějakých 10-15 minut a už by se příběh začal nepříjemně natahovat. Takto vše krásně odsýpe a film diváka nenechá ani na chvíli v klidu. Stále na něho útočí prostřednictvím excelentního výkonu Ferrella. Z toho konce mrazí… (Radek Neuman)
Volný pád
Fascinující studie prudkého, ale postupného rozpadu osobnosti muže, jenž doplatil částečně na okolnosti, které však byly jen spouštěcím mechanismem jeho očividně už delší dobu rozvíjené psychopatie (čemuž přihrává i rozvod, jehož zdrojem byl strach manželky z toho, že D-Fensova agresivita dosáhne úrovně neslučitelné s rodinným žitím). D-Fens se dostává od samého počátku a v průběhu dne pak ještě několikrát do silné konfrontace sám se sebou, a na rozdíl od zdravého člověka, který má jen chuť v těchto situacích udělat to samé, on prostě jde a udělá to. Jak říkal doktor Vlach v Saturninovi, když člověk sedí v kavárně a má před sebou mísu koblih, existují celkem tři typy lidí – první je člověk, který na koblihy nečinně zírá. Druhý je člověk, kterého napadají různé věci, co by se s koblihami daly dělat, včetně toho začít je házet všude okolo sebe. A pak je tu třetí typ, a to je ten, co bez váhání koblihy popadne a skutečně je házet začne. D-Fens je přesně ten třetí typ, který za nás všechny, které občas serou každodenní nesmysly, jež člověka běžně potkávají, problém vyřešil. Škoda jen, že to nemělo šťastnější konec, protože ačkoli je narace Falling Down fakticky omezena pouze na vývoj D-Fensova rozpadu a nesleduje žádnou významnou dějovou linku, D-Fens prakticky neudělal nic špatného, jen měl na rozdíl od nás všech odvahu a naopak neměl zábrany, což člověk s disociativní poruchou přirozeně nemívá. Působivý přímočarý psychologický snímek, trochu patetický, ale se silnou atmosférou připomínající post-klasický Hollywood, s výbornou doplňující hudbou a znovu skvělým Michaelem Douglasem, jehož byste nechtěli v roli D-Fense potkat ani v tom nejhorším snu. Falling Down navíc atmosférou relativně kopíruje režisérskou stopu z Flatliners, a tak Schumacherova účast je zde zjevná, přičemž ačkoli je pro mě osobně silně rozpolceným tvůrcem, atmosféru tvořit skutečně umí, když chce, což dokázal ve zmiňovaných Flatliners, v Phone Booth a nejpřesvědčivěji právě zde, ve Falling Down. (Jaroslav Thraumb)