Nejeden divák a zejména filmový kritik vyčítá Jokerovi jakousi plochost uvnitř dané společnosti, v níž se odehrává, a nedostatečně hlubokou interpretaci třídního boje, který ve filmu probíhá a jež vygraduje po událostech v něm zachycených. V tomto ohledu se nabízí přímé srovnání s typově velmi podobným, ale ve své myšlence zcela odlišným filmem V jako Vendeta. Nutno říct, že Joker se skutečně nijak zvlášť nesoustředí na rozklad společnosti, ale používá ho spíše jako prostředek napomáhající rozkladu individuální osobnosti. Nicméně…
Oba filmy jsou o zločinci a vrahovi, jehož uměle vytvořila společnost, načež se společnosti za všechny křivdy mstí. Ale s tím rozdílem, že V jako Vendeta je mnohem víc právě o onom třídním boji, symbolu a rozpadající se společnosti samotné, zatímco Joker je mnohem víc o individuálním duševním rozkladu. Obě postavy volí pro svou vendetu stejný prostředek – vraždění – ale zatímto V se třídního boje snaží docílit a vnímá jej jako finiš svého počínání, Joker je v tomto ohledu podstatně individualističtější a svou mstu omezuje na svou sociální bublinu, přičemž vraždy jsou teprve jeho počátkem.
V Jokerovi na rozdíl od V jako Vendeta nemá třídní boj hlavní roli, ale pouze roli vedlejší. Bylo by těžké hledat v Jokerovi výraznou sociální hloubku, protože na ni zkrátka nezbýval čas; hloubka v Jokerovi je interpretována na prostoru duše jednotlivce, je to film ryze individualistický, kde rozpadající se společnost slouží jen jako příčina (ale i důsledek) osobního rozvoje. Ústřední postava z V jako Vendeta naopak hrála roli spíše jakéhosi symbolu a prostředku pro třídní boj. Postavení obou archetypů tak bylo zcela odlišné, kdy V jako Vendeta slouží k zamyšlení na úrovni společenské; Joker pak na úrovni osobní. Katarze tak má zcela jiný význam.
Oba filmy propojuje fakt, že se hlavní postavy staly pro společnost inspirací. Nicméně každá se zcela jinými ambicemi; zatímco cílem V bylo vyvolat celonárodní povstání a volil k tomu masové prostředky a formu projevu tak, aby zasáhl co nejširší skupinu lidí, Jokerovi na politickém pozadí příliš nezáleželo, a kromě jednoho monologu (u Murrayho ve studiu) mu nezáleželo ani na pozadí společenském. Joker do poslední chvíle nechápal, proč inspiraci v lidech inicioval, ale bral to jako satisfakci, bez ohledu na hlubší společensko-politické ambice, zatímco V si inspiraci a povstání kladl za svůj konečný cíl.
Pro Jokera bylo ono povstání jeho počátkem, vznikem principů, které jeho postava přináší; pro V bylo povstání splněným cílem a koncem jeho snažení. To dokazuje fakt, že Joker interpretuje počátek jednoho příběhu, kdy události, které se odehrály chronologicky před tímto filmem, nejsou důležité, protože v daném univerzu začíná jeho příběh právě teď, na prostoru tohoto snímku, a Jokerem se teprve stává v jeho samém závěru. V jako Vendeta se na to dívá obráceně – události, které se odehrály před tímto snímkem, vedly k tomu, co nám snímek ukazuje, a celý příběh je zakončen úmrtím hlavní postavy, jež je vnímáno jako symbol vítězství a tím i konce.
Jen velmi těžko lze na stopáži jednoho celovečerního filmu do hloubky rozvrstvit oba prvky – jak individuální archetyp, tak společenské paradigma. A zatímco V jako Vendeta je spíše o odvetě vůči společnosti (už z názvu, kde je „vendeta“ přímo zmíněna) a soustředí se zejména na společnost samotnou, Joker je o postavení jednotlivce uvnitř společnosti (jak také název napovídá, když ilustruje pouze jméno postavy). Ačkoli V hraje v filmu klíčovou roli, lze říct, že V jako Vendeta je film o společnosti a touze po revoluci, zatímco Joker je film o jednotlivci a jeho vlivu na společnost. A to je zásadní rozdíl, v němž se veškeré snahy o srovnání rozcházejí.
Stejně jako nelze od V jako Vendeta čekat hloubku individuální (protože o příběhu V se toho dozvídáme pramálo a i to málo neslouží k interpretaci charakteru postavy, ale pouze k pochopení jeho motivace konání vůči společnosti), nelze čekat hloubku kolektivní či sociální od Jokera, jehož narace je explicitně zaměřena na individuální duševní rozvoj, respektive rozklad osobnosti. Z toho vyplývá, že navzdory mnohým podobnostem v obou příbězích má Joker blíže k Taxikáři, z nějž si tvůrci Jokera brali inspiraci, než k V jako Vendeta, s nímž se srovnání z narativního hlediska přímo nabízí.
Nemyslím tedy, že by absence hloubky v dějové linii, kterou zastupuje společnost, byla v Jokerovi na škodu, protože tento film propůjčuje třetí rozměr zejména svému charakteru, kterým je archetyp Arthura Flecka a pozdějšího Jokera, a společnost využívá pouze jako prostředek, jež individuální vývoj postavy ovlivňuje. U V jako Vendeta je tomu naopak. Kromě toho, V jako Vendeta je a vždy byl ohraničený snímek, zatímco u Jokera se předpokládá pokračování, na němž bude ještě mnoho prostoru pro rozvrstvení oné společenské situace, a není tak vyloučeno, že ačkoli Joker je především o Jokerovi, dočkáme se v budoucnu i hlubšího a sofistikovanějšího pojetí sociální situace, jež byla ve filmu zatím pouze naznačena.
Nutno dodat, že vedle aspektu ploché interpretace společenského rozkladu je druhým nejčastějším argumentem kritiků násilí, přílišná názornost a snaha o legitimizaci Jokerova počínání. Oba ústřední protiargumenty jsou tak spíše politickou zbraní, než vyjádřením hodnocení vůči filmu jako narativnímu audiovizuálnímu médiu. Jestliže nás politická korektnost připraví definitivně i o pocit svobody při sledování filmů, co nám na nich zbyde? Odmítat názornost by znamenalo, že se dříve či později stanou všechny snímky zcela plochými. Joker neradí ani nenabádá k jakémukoliv jednání, pouze pokládá otázky a vybízí k zamyšlení nad nimi; co jiného by mělo být to, co od hlubokých filmů očekáváme?