Deset důvodů, proč vidět (a zažít) Jokera

Přečtěte si

Recenze: Daleko od Reykjavíku bojuje houževnatá farmářka proti zkorumpovanému systému

Snímky o silných ženách dostávají v kinematografii opravdu dostatek prostoru. Letos se v kinech již objevily Malé ženy, na...

Připravované hudební filmy, jejichž vlnu rozpoutal úspěch Bohemian Rhapsody

Rok 2018 nám dal úspěšný a velmi oblíbený životopisný hudební film o vzniku skupiny Queen, ale hlavně o hlavní...

Recenze: Mizerové navždy jsou mimořádně nedůstojný a zbytečný comeback

Michael Bay je známý jako tvůrce výbušných akčňáků z přelomu století díky klasikám jako Skála, Armageddon a Pearl Harbor....

Autor

Profilový obrázek
Jaroslav Thraumb
ČSFD: jerry12

Joker je, přinejmenším co se diváckých očekávání týče, jednoznačně filmem roku. Ve fanouškovských, ale i odborných kruzích je diskutovanějším tématem, než třeba nové Star Wars, které jsou v očekávání v prosinci letošního roku. Redakce Nafilmu.cz poslala na novinářskou projekci nové “komiksovky” (proč uvozovky, zjistíte záhy) dva redaktory, a kromě mě byl Jokerem podobně fascinovaný i kolega Tomáš Lesk (viz jeho recenze). Zde se pokusím popsat ve zkratce deset důvodů, proč tento vskutku převratný snímek vidět a zažít, respektive deset důvodů, proč považuji Jokera za film roku a možná jeden z filmů desetiletí.

Komiksová revoluce

Těžko říct, jestli je Joker v tomto ohledu příslibem chystané revoluce, nebo je jen tvůrčím unikátem, v každém případě nasadil laťku očekávání velmi vysoko, a to zejména proto, že funguje nejen jako komiksová adaptace a součást DC univerza (kterou vlastně není, ale o tom až dále), ale funguje také jako zcela samostatný článek. Ne snad, že by bylo nemožné vidět ostatní komiksové adaptace bez kontextu a zároveň si je užít, ale Joker je průkopníkem, který si i svou strukturou vyprávění troufl přejít hranice komiksového příběhu a podařilo se mu vytvořit jedinečné dílo, které možná změní budoucí rámcový přístup k tvorbě komiksových adaptací, jestliže po vzoru Jokera potlačí povrchní estetično (ale to neznamená, že by tady estetika nefungovala) ve prospěch hlobuky příběhu a intelektuální katarze.

Hrátky s očekáváním a gradací

Todd Phillips vlastně už v Pařbě ve Vegas dokázal operovat s gradací příběhu tak, že v divákovi vyvolal konstantně rostoucí napětí. Pařba ve Vegas je však “jen” komedie. Zde svou schopnost dotáhl k absolutní dokonalosti, když se mu podařilo od začátku až do konce interaktivně pracovat s diváckým očekáváním, které se velmi často a prudce mění s tím, jak se mění celková nálada příběhu, a zejména toto očekávání dokázal několikrát v průběhu snímku smést ze stolu šokujícím, nebo aspoň překvapivým zvratem. To je něco, co jsem u komiksovky ještě neviděl; Joker totálně ignoruje konzervativní mustr komiksového vyprávění a přichází s něčím zcela novým, když do filmu vkládá zásadní prvek – prvek psychologie, nejen na úrovni postav, ale i směrem k emocím diváka.

Tvůrčí i řemeslný unikát

Způsob, jakým tvůrci dokázali poskládat z Jokera okázalý a přitom intelektuálně přínosný film, je unikátem nejen v komiksových adaptacích. Všechno do sebe zapadá, každá scéna posouvá děj dopředu, žádný dialog není náhoda a v závěru se všechno propojí v jeden úchvatný a dech beroucí celek. Minimum chyb, minimum narativních přešlapů. Naopak se Phillipsovi podařilo i u tak psychologicky náročného a sofistikovaného scénáře nešlápnout vedle a pak ho ještě téměř bezchybně zrežírovat. Po dramaturgické stránce může Joker konkurovat i těm nejlepším dramatům Hollywoodu.

One man show Joaquina Phoenixe

Je těžké volit slova, abych neopakoval to, co už bylo mnohokrát řečeno zahraničními kritiky a recenzenty. Joaquin Phoenix zkrátka je nejlepším Jokerem v historii, překonal i nepřekonatelného Heatha Ledgera (ve vší úctě), a i zde zadefinoval novou éru filmových komiksovek, a to zejména proto, že zavdal inspiraci a motivaci kolegům a nastavil laťku, kterou bude těžké překonat, ale je nepochybné, že se jí přinejmenším budou mnozí snažit přiblížit. I to je svým způsobem revoluční, protože aniž bych chtěl zpochybňovat výkony herců z ostatních dosavadních komiksovek, filmy od DC ani od Marvelu nikdy dříve nestály v první řadě na výkonech, které příběhy charakterů probouzejí k životu. Třebaže role Jokera je herecky mnohem vděčnější, než třeba role Iron Mana.

Fascinující ich-forma

Joker nabízí z hlediska psychopatologie vlastně docela rutinní příběh. I z hlediska investigace, v kterou se narace zhruba v polovině filmu vyvine. Jenže na rozdíl od ostatních filmů, kde psychopatologická studie hraje druhé housle právě na úkor investigace, v tomto případě je v podstatě po celou dobu vyprávění dominantním prvkem charakterová linie vyšetřovaného, nikoli vyšetřovatelů. Sledujeme tak příběh psychopata a sociopata téměř z hlediska první osoby. Jokerův mučednický charakter je tu tak rozvrstvený a sofistikovaný, že mu nelze v jeho počínání nefandit, ale zároveň fascinující formou poskytuje náhled do duše jednoho zlomeného člověka stylem vyprávění, které je nejen v komiksových adaptacích, ale i ve filmech obecně vzácný. A funguje perfektně.

Mrazivá hudba

Říká vám něco jméno Hildur Gudnadóttir? Ano, hádáte správně, je to skladatelka původem z Islandu. Možná si pamatujete její chladný a mrazivý hudební podkres k seriálu Černobyl. A právě Joker tuto dosud nepříliš známou geniální umělkyni vynese na výsluní, o tom není pochyb. Hudba je tu totiž dalším prvkem, který lze označit za unikát. Nečekejte žádné melodické skladby, ale spíše hudbu ve stylu Johannssona či Hermanna. Hudbu, kterou si těžko zazpíváte, kterou těžko napodobíte, ale která dokáže atmosféru už tak emocionálně silného příběhu zahustit o tři sta procent a posunout celý audiovizuální zážitek blízko k naprosto nezapomenutelnému pojetí.

Neopakovatelná atmosféra

Nejen hudba. Atmosféru Jokerovi propůjčuje vše, o čem už byla řeč: Propracovaný příběh, trojrozměrné a živé postavy, existenciální pojetí vyprávění, sofistikovaný psychologický až mysteriózní scénář, režijní hra s obrazem a zvukem, estetika mizanscény v čele s prudkými změnami teploty barev, propojenost charakterů i dílčích epizod, která se v samém závěru prováže do jedné ucelené katarze (viz dále), a v neposlední řadě pochopitelně i zmiňovaný výkon Joaquina Phoenixe. Všechno do sebe zapadá, všechno se pojí v jeden neopakovatelný celek, kde každý prvek funguje jako podpora toho předchozího a zároveň jako půda pro ten další. Chemie, kterou nelze vymyslet, která musí zkrátka existovat, se tady vrstvila scénu po scéně až do geniálního vyvrcholení.

Významná katarze (drobný spoiler)

Až na jednu výjimku, kterou byl v mých očích vždy snímek V jako Vendeta, nepamatuji komiksovou adaptaci, která by dokázala přinést jakoukoliv hlubší katarzi. Nikoli na úrovni vyprávění, ale na intelektuální úrovni; katarzi, která vám poskytne jakousi duchovní očistu, která vás donutí přemýšlet, orientovat se ve svých emocích a uvažovat o hodnotách. Joker je natolik hluboký a sofistikovaný, že dokáže plně uspokojit nejen vaše oči a uši, ale také vaše intelektuální Já. Moment, kdy Joker v samém závěru konečně najde uznání, po němž po celý život marně toužil, se stane vnitřní satisfakcí i pro diváka, třebaže je to satisfakce v nekonečném utrpení. Díky tomu vám Phoenixův geniální smích bude znít v uších ještě dlouho po závěrečných titulcích.

Hollywoodský blockbuster

Kromě toho, že lze k Jokerovi přistupovat i s poměrně velkou dávkou intelektuálního očekávání, je také prvotřídním hollywoodským blockbusterem, který má všechno, co od něj budete chtít. Rozhodně má daleko do decentního a skromného komorního dramatu; naopak je okázalý, ulice New Yorku jsou honosné, herci i postavy výrazné, rozpočet nebyl nízký (ale ani závratný, něco kolem 50 milionů dolarů), a díky tomu, že funguje nejen jako součást univerza, ale i jako zcela separovaný film, je bezpochyby určen masovému publiku. Ničemu to ale nevadí, naopak to umožňuje bažit se v intelektuálně pestrém a umělecky laděném vyprávění, ale přitom slintat nad audiovizuálním zpracováním, které je fascinující a řemeslně bezchybné.

Počátek nového kánonu? (drobný spoiler)

Čím jsem článek začal, tím také skončím. Přestože Joker funguje jako samostatný film, pořád je v nitru spjat s Jokerem jako postavou zrozenou pro komiks. I ve filmovém Jokerovi se okrajově objevují postavy či prvky, které divákovi připomínají, odkud vzešel. A právě proto, že se i v tak individuálním snímku objevují četné easter eggy z DC univerza (v čele s potitulkovou scénou, která je tu netradičně ještě před titulkami, ale až po zatmívačce), je zřejmé, že to Jokerem nekončí. Přesto je však nutno dodat, že některé narativní aspekty se neslučují s dosavadním DC univerzem tak, jak ho známe, ale místo toho napřímo propojují Jokerův příběh s příběhem Batmana, resp. Bruce Waynea. Pokud skutečně bude Joker počátkem nové éry komiksových adaptací, jak se očekává, pak se i já jako někdo, kdo obecně není fanošukem komiksovek, budoucnosti DC univerza a jeho nového kánonu nemůžu dočkat.

3 KOMENTÁŘE

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Čtěte také