Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí a energií dokáží bratři Dufferovi realizovat své nápady. Třetí série Stranger Things je intelektuálně velmi osobním uměleckým dílem, audiovizuálně však honosným a odvážným blockbusterem, v kterém tvůrci dokázali skloubit originální a sofistikovanou metanaraci s obří dávkou citlivých, ale evidentních odkazů na slavná díla 80. let. A u nich každý filmový fanoušek nejen této hollywoodské éry musí div nebrečet nadšením.

Ať už jsou to časté odkazy na Spielbergovy klasiky jako E.T. – Mimozemšťan nebo Blízká setkání třetího druhu, ať už jsou to patrné easter eggy z proslulých hororů jako Věc, Vetřelec nebo Noční můra v Elm Street, ať už je to geniální propojení originálního subpříběhu s legendárním tématem z Návratu do budoucnosti, ať už jsou to dílčí odkazy na Terminátora, Star Wars, Karate Kida či Krotitele duchů, v čele s naprosto famózní vsuvkou z Nekonečného příběhu… Dufferovi prostě ví, jak v divákovi vzbudit brutální nostalgii, a dělají to se vším respektem a poctou, díky čemuž je Stranger Things nezpochybnitelnou žánrovou oslavou audiovizuální tvorby 80. let.

Není to ale jen “vykrádačka”, která by na slavných dílech parazitovala; je to zároveň neuvěřitelně propracovaný a mimořádně ladně plynoucí opus, který má svůj vlastní příběh, svou vlastní atmosféru a jakousi jedinečnou originalitu, s kterou dokáže parádně míchat žánry, prudce, ale přesto přirozeně, a tak není výjimkou, že sentimentální a infantilní scénku jako vystřiženou z muzikálu střídá scéna, kde Rusové za doprovodu stříkajících cákanců krve třískají Američanům hlavy o beton, nebo kde Demogorgon saje z lidí srdeční sval zaživa. A co víc – tyto přechody atmosféru neruší, ale spíše doplňují, protože je od Stranger Things zkrátka čekáme a skoro už patří ke genius loci celého universa. Dufferovi dokázali vystavět fikční svět, který prostě nutí diváka hltat jej od začátku do konce.

A nutno říct, že k tomu přispívá mimo jiné i herecké obsazení. Málokdy je chemie mezi jednotlivými herci – tím spíš, když hlavních postav je v podstatě deset – tak hmatatelná, jako se to castingovým mágům podařilo zde. Hereckou autenticitou a individuálním charismatem pak naprosto excelují zejména (ale nejen) David Harbour, Gaten Matarazzo a v první linii naprosto fantastická Millie Bobby Brown, která se mi jeví jako největší dívčí herecký objev od Natalie Portman, jež kdysi zářila v Leonovi. Třebaže hlavní předností Stranger Things je, byl a vždy bude scénář, teprve jednotliví aktéři dokázali svou zapáleností pro role vnuknout život charakterové ucelenosti celé metanarace.

Stranger Things s každou sérií dospívá. Všichni dětští představitelé jsou fyzicky, intelektuálně i herecky vyzrálejší, a společně s nimi se paralelně vyvíjí i postavy, ale také tvůrci, kteří ve třetí sérii, ať už ze scenáristického, nebo režijního hlediska, předvedli neuvěřitelnou show v jednoznačně nejsofistikovanější a co se emocí týče nejsilnější sérii s téměř nedotknutelným zpracováním. Téměř, protože ani tato řada samozřejmě není bez chyb.

Vesměs se však opakují stále dokola ty, jimiž Stranger Things trpí už od první série. Ne, že by to snad tvůrce omlouvalo, ale pokud jde o občas nelogickou motivaci některých postav či zvláštní konstelaci některých dílčích událostí, je to cena, kterou jsem ochotný v rámci žánru, jehož katarze má být postavena na happy-endu, bez problémů zaplatit. I drobné ústupky ve scénáři, pokud naraci nijak zásadně neovlivňují, totiž patří k tomu, aby se seriál mohl dějově vyvíjet požadovaným směrem, a přitom si zachoval maximální diváckou atraktivitu. Budiž tedy tvůrcům odpuštěno, protože třetí řada Stranger Things je tak komplexní jízda, že drobné vady na kráse rádi přehlédnete.

Na závěr bych se ještě rád stručně zmínit o lidech, kteří za projektem nejsou tolik vidět, ale hrají stěžejní roli v tom, jakou atmosférou Stranger Things disponuje a jak je audiovizálně vystavěn. Stranger Things totiž nejsou jen bratři Dufferovi. Je to Tim Ives za brilantní a mimořádně dynamickou kameru; Nat Fuller za perfektní (a perfekcionistický) dechberoucí střih; Carmen Cuba za casting, o němž už byla řeč a týká se i vedlejších postav či komparzu; a v neposlední řadě Kyle Dixon a Michael Stein za hudbu, která je jednoduchá, neoplývá žádnými odvážnými a okázalými symfoniemi, ale přesto neohroženě zvládá uvěznit diváka v příběhu prostřednictvím atmosféry, jejíž je hudba neodmyslitelnou součástí.

Myslím, že Stranger Things by mohlo mít slušně nakročeno k tomu protnout hranici “obyčejného” seriálu a stát se díky své sofistikovanosti a pestrosti celé metanarace po vzoru Star Wars či Marvelu komornějším, ale podobně poutavým universem, k čemuž tvůrci patrně zlehka směřují, jelikož už o universu vychází i knižní odnože. Jeden z narativně nejsofistikovanějších a emocionálně nejsilnějších fantasy seriálů moderní doby, který má potenciál stát se kultovním, o tom není pochyb.

Loading...
PŘEHLED RECENZE
Jaroslav Thraumb
90 %
Profilový obrázek
Jsem filmový superfanatik. Mými audiovizuálními preferencemi jsou autorské snímky z 50. - 70. let, hollywoodské blockbustery, severská kinematografie, surrealistické thrillery na způsob Davida Lynche nebo všechny typy seriálů. Na ČSFD jsem jako "jerry12".

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here