Jan Švankmajer naposledy posílá své filmové dítko na stříbrná plátna. Hmyz je pro něj labutí písní, zařekl se, že po něm další snímek už neudělá. Při takové zprávě je správný čas ohlédnout se do minulosti zpátky za režisérovou tvorbou a vybrat z ní to nejlepší.
Konec stalinismu v Čechách (1990)
Skrze busty k nám promlouvají velikáni komunistické éry a dávají vzpomínat na těžké časy. Vzpomínání na dobu rudé, srpu a kladiva je zde spíše jakousi nadsázkou. Gottvald, Husák či Stalin jsou zde zachyceni jako kdysi významní, nyní však již naprosto neškodní státníci. Nechybí tu autorova specifická animace, tentokráte obohacena u budovatelskou hudbu a záblesky komunistických proslovů.
Zánik domu Usherů (1980)
Poeova hororová povídka, ale opět v jiném kabátu. Příběh o tragédii rodu, jehož dům se propadne do bažin, je zde doprovázený povídáním Petra Čepka. Jeho hlas se postará o naše uši, oči má na starosti kombinace reálných záběrů a animace. Vše je z pohledu první osoby, což umocňuje silný divácký prožitek.
Don Šajn (1969)
Pohled mistra animovaných filmů a výtvarníka na známé příběhy o Donu Juanovi. Švankmajer zde vycházel z loutkového divadla 19.století a celé dílo postavil právě na něm. Všechny postavy skvěle namluvil František Filipovský. Kouzlo starých loutek, výtečně nadabovaní protagonisté a všeobecná parodizující nálada dělají s Don Šajna nevšední zážitek.
Tma/Světlo/Tma (1989)
Do malého pokoje vstoupí dvě lidské části, které si dají nemalý cíl – sestaví spolu celého člověka. Úkol nelehký, výsledek nejasný. Dosáhnutí pomyslného Everestu se poněkud zkomplikuje a dojde k bojům. Hrdina tohoto článku vsadil na jednoduchý interiér (vystačil si s jedním pokojem), ale o to bohatší nám servíruje plejádu svých nápadů.
Něco z Alenky (1988)
Pocta Carrolovu klenotu zde nabývá velice bizarních rozměrů. Spisovatelova představivost v kombinací se Švankmajerovým tvůrčím géniem dávají vzniknout uměleckému dílu. To boří hranice představivosti a stává se jak pohádkou, tak surrealistickým pohledem na ní. Tahle Alenka je zkrátka jiná, a to vůbec nevadí.
Jídlo (1992)
Trojice příběhů s myšlenkou postavenou na tom, že v případě hladu se hranice naší představivosti posouvají. Pokrmem se zde stává vše a kromě kontrastu příběhů samotných se dočkáme i srovnání různých stylů stolování a jídel. Ať už jde o muže, který postupně sní naprosto vše nebo o strávníky, kteří si libují na různých částech lidského těla. Na odiv je tu specifická animace, která je svou originalitou vskutku diváckým požitkem.
Možnosti dialogu (1982)
Stopáží malý, svým kreativním přesahem však velký film. Ve dvanácti minutách nám tvůrce servíruje svůj pohled na mezilidskou komunikaci, a to pomocí nejrůznějších animačně výtvarných metod. Absurdní, až dokonce surrealistické záběry jsou natolik ojedinělé, že každého diváka připoutají napevno obrazovce. Podle Švankmajera je dorozumívání se tuze těžká věc a prostřednictvím tohoto počinu se diváka snaží přesvědčit o své pravdě.
