Crew nám před pár měsíci naservírovala kultovní kyberpunkovou legendu japonské mangy. Tu jsme si v rámci našeho Komiksového okénka již zhodnotili. Nyní se k nám od stejného tuzemského nakladatelství dostává další kniha, kterou opět napsal a nakreslil Masamune Shirow. “Dvojka” se od své starší sestřičky v mnohém liší. Přináší nám něco trošku jiného, než bychom čekali, a není tak úplně pokračováním v pravém slova smyslu. Otázkou tak zůstává, zda jde o změny k lepšímu, či horšímu?

Předchozí kniha se mi líbila. Nebyla dokonalá, ale její kultovní status dokážu pochopit. Její obsah, byť komplikovaný a hrající textem a nejrůznějšími myšlenkami, byl nápaditý a četl se celkem dobře, byť hekticky. Struktura děje byla navíc taková, že před vámi vypravěč obratně rozvíjel svůj fikční svět prosycený jednoznačnou originalitou, na který byla radost koukat. Dění navíc mělo spád a určitý jednotící prvek v podobě uzavřených “krimi” kapitol, směřujících k závěrečnému rozuzlení. Díky tomu tu byla přítomna potřebná gradace a přes značnou nepřehlednost měl čtenář pocit, že se při tom všem někam posouvá a směřuje. Ne však v Man-Machine Interface. Tím, že se kreslíř a scénárista v jedné osobě zaměřil jen na jednu (byť v sobě snoubí více těl a “myslí/duchů”) postavu a dal této předhhozí výstavbě děje vale, to vše značně rozmělnil.

Celková hlavní kostra pak přitom podle mého zůstala paradoxně naprosto stejná. Tedy pokud jsme v závěru předchozí části byli svědky splynutí dvou různých vědomí, stane se zde totéž, jen v jakémsi “globálnějším” měřítku, zahaleném v nesmyslnou pseudofilozofickou mytologii, vycházející z japonské legendy o vzniku života, vesmíru a vůbec… Vše se to tváří nesmírně hluboce a převratně, přičemž je to prázdné a nezáživné. Pokud čekáte pokračování a příběh v podobném stylu jako u první knihy, tak budete zklamáni. A to prosím hned v úvodní anotaci na přebalu, ve které sám autor upozorňuje, že jde o mangu, cílící hlavně na Motoko, nikoliv na ostatní postavy a zápletku předchozí části. Byť se tu pár postav z minulého “dílu” čistě sporadicky, a vlastně úplně zbytečně mihne. Dejte také sbohem lákavému kyberpunkovému světu. Většinu času hrdinka stráví v “kyberprostoru,” prostě v jakési simulaci kde hackuje a vede úmorně nudné vyšetřování, k čemuž jí dopomáhají bizarní virtuální poskoci. Ti měli působit směšně, ale nějak na mne tato jejich odlehčovací úloha nezafungovala.

Pokud se první manze dala vytýkat dětinskost a sem tam infantilní vtípky, které byly ale stále dávkovány tak, aby to příliš nenarušovalo celkové pojetí a vyznění příběhu, zde Masamune prostě ujel. Při pohledu na již zmíněné švihlé virtuální poskoky hlavní hrdinky, připomínající jakési hybridy ptakopyska, prasete (ta mají ostatně v zápletce taky svůj význam) a pokémona, hovoří za své. Příliš jsem nepochopil, co tímto autor sleduje. Asi to k manze patří, ale mě osobně zkrátka něco takového brání v tom, brát hluboce se tvářící a  na pozornost náročné vyprávění plné fiktivních technických výrazů a monologů vážně. Nějak mi chybí fučikomy, ty alespoň dobře vypadaly a jejich vtípky byly sem tam až příjemnou parodií na určitá žánrová klišé. Tady to tak trochu působí jako by autor parodoval sebe sama. Navíc pochybuji že něco jako GITS by četly malé děti, je to na ně příliš komplikované, takže nechápu účel vší té infantilnosti, ale dobrá. Dejme tomu že to je dané žánrem, byť o tom mám své pochybnosti. Problém jsem měl taky s tradičními autorovými poznámkami mimo panely. Většinou vysvětlovaly užití určité terminologie, nebo osvětlovaly a zasazovaly některé věci do kontextu. Což sice může znít zajímavě, ale jedná se o takové banality, které zajímají buď puntičkáře rovné autoru samotnému, nebo nikoho.

O autorově potřebě vysvětlit i takové detaily, kterých byste si jinak nevšimli, nebo by vás souvislost ani nenapadla, ani nemluvě. Pokud vás ale zajímá, proč na nejmenovaném panelu nejsou všichni nazí, nebo proč je na obrázku vidět laser, nebojte, autor vám to vysvětlí. Již zmíněná nepřehlednost není dána jen tím, že hrdinka má několik identit, dvě osobnosti a kybernetická těla mění jak na běžícím páse. Nebo tím, že se zde střídají barevně kolorované části s černobílými (to naopak funguje velmi dobře). Jde trochu i o to, jakým způsobem je vše rozvrženo. Místy kupříkladu není moc jasné, které postavě ta či ona bublina patří. Masamune navíc od předchozího dílu zvolil modernější coloring. Ten sice na první pohled vypadá lépe, nicméně místy kombinuje 3D prostředí s 2D prostředím, což na mne působilo trochu divně. Kresbě jako takové se nicméně nedá celkem nic vytknout.

Verdikt

Hlavním problémem The Ghost in the Shell 2: Man-Machine Interface není jen to, že je nezáživný a nepřináší v rámci vlastního universa nic moc nového (krom osudů hlavní hrdinky), ale i to, že je zoufale upovídaný a ta “filozofie,” která dříve fungovala, zde povážlivě vrže. Co se týče “obrázků,” tak Shirow Masamune lidově řečeno umí, a je to hodně znát. Jeho výtvarný styl je natolik jedinečný, že ho (troufám si tvrdit) od ostatních autorů velmi snadno odlišíte. A když dojde na panely, kde se neodehrávají statické “virtuální orgie,” ale dostane se nám nějaké té akce či pohledu na futuristickou krajinu, je to opravdu radost pohledět. Ostatně jen díky kresbě si tato manga udržela mé vyšší, než podprůměrné hodnocení. Do jejího čtení jsem se místy musel opravdu hodně nutit a znovu se k ní asi už nevrátím. Což je možnost, kterou u “jedničky” nevylučuji. V zásadě se tak jedná o typické pokračování kultovní výchozí látky. Snaží se být jiné, větší, lepší a zásadnější, ale přitom selhává v těch nejzákladnějších bodech, na kterých její předchůdce stál a celkem jej tak vůbec ničím nepřekonává. Snad jen výrazným posunem kresby a coloringu…

Pokud jste fanoušky lehkého erotična (bujných křivek ženských hrdinek je tu nepočítaně a neskrývaně (tedy skrývaně, ale jen zlehka a tam, kde je to nezbytně nutné), virtuálna a mangy jako takové, a nevadí vám “wtf” děj, se kterým se snad ani nedá držet krok, natož ho nějak uchopit, patrně se budete bavit. Pro mne se však efekt z první části, tedy dojem že čtu opravdu něco výjimečného a zásadního, nějak nedostavil… Nu a na závěr nezbývá než tradičně vyzdvihnout kvalitu českého překladu (narazil jsem na jediný překlep, jinak je vše na velmi vysoké úrovni a je zkrátka vidět, že Crew poskytuje vydávaným komiksům velkou péči) a tiskového provedení knihy jako takového.

Nu a jestli si tento komiks pořídíte a přečtete, rozhodně jej nezapomeňte ohodnotit na ComicsDB. Dílo The Ghost in the Shell 2: Man-Machine Interface u nás vyšlo v roce 2017 pod hlavičkou nakladatelství Crew, jemuž děkujeme za poskytnutí recenzního výtisku. Zakoupit si jej se slevou, stejně jako ostatní komiksy, recenzované na stránkách našeho magazínu, můžete zde.

  • The Ghost in the Shell 2: Man-Machine Interface
  • Japonsko, 306 stran, u nás vydala Crew v roce 2017
  • Scénář a kresba: Shirow Masamune
  • Vydání: 1.
  • Vazba: paperback
  • Formát: 146×215 mm
  • Tisk: černobílý + barevný
  • Překlad: Anna Křivánková
  • Žánr: akční, sci-fi

 

 

PŘEHLED RECENZE
Tomáš Lesk
55 %
Jsem pisálek, snílek, knižní a filmový skoro-všežrout se slabostí pro tvorbu Quentina Tarantina, dále seriál Doctor Who, a zarytou nenávistí vůči béčkovým slasherům a špatně použité třaslavé kameře. Ve volném čase hraji hokej, čtu a zírám.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here