Jan Masaryk je bezesporu jednou z nejkontroverznějších a zároveň nejzajímavějších osobností našich novodobých dějin. Na jedné straně diplomat, politik, obratný řečník, velmi inteligentní a vzdělaný muž hovořící plynně několika jazyky, zábavný společník, muzikant a milovník žen. Na straně druhé značně nevyrovnaná, psychicky labilní osobnost s řadou problémů, jíž byla dokonce diagnostikována lehčí forma schizofrenie. Syn zakladatele Československa nedávno ožil na plátně. Jaký je jeho filmový portrét? Na co se hlavně drama režiséra Julia Ševčíka zaměřuje? A je oněch dvanáct „lvích sošek“ skutečně nadhodnoceným uznáním?
Už v úvodu se sluší podotknout, že Masaryk je rozhodně filmem nadprůměrným, na čemž má v první řadě značný podíl obsazení v čele s hlavním protagonistou. Karel Roden se do role vtělil naprosto dokonale. Co se týče dějové stránky filmu, ta může naopak působit jako mírné zklamání. Tvůrci „šalamounsky“ nesledují jen Masarykův osobní život, ale pochopitelně i politickou situaci, kde hraje prim postoupení Sudetů Třetí říši, mobilizace a Mnichovská dohoda. Vše pak eskaluje střetem názorů právě Jana Masaryka a Edvarda Beneše, jejich rozdílným pohledem na problematiku. Zklamáním pak může být určitá odosobněnost a právě fakt, že se scénáristé vyhnuli záhadné Masarykově smrti, která je dodnes neobjasněná a ačkoli se navzdory dobové verzi se sebevraždou předpokládá, že byl politik vystrčen z okna, stále je celá událost obestřena záhadou.
Ve filmu se tohoto nedočkáme, právě tak se tedy nedočkáme ani nástupu komunismu. Snímek se totiž zaměřuje na období, v němž se Masaryk koncem třicátých let stáhl z osobního života, a vrcholí jeho návratem k Benešově exilové vládě, kde se stal ministrem zahraničí. Sledujeme tedy dvě dějové linie, jednu s nejvyšší pravděpodobností úplně vymyšlenou, ve které se hlavní hrdina léčí v americké psychiatrické léčebně (jde o Vineland v New Jersey, kde se skutečný Jan Masaryk opravdu léčil, ale mnohem dříve, jak se i ve filmu zmiňuje) jako zlomený muž a svěřuje své problémy lékaři německého původu. Vyléčením jeho neduhu pak má symbolicky být návrat k politice. Druhálinka sleduje jeho politickou kariéru jakožto velvyslance v Londýně koncem třicátých let. Hlavní hrdina je zde vnímán jako silně vlastenecky smýšlející člověk, který každou křivdu a diplomatický zvrat nese nesmírně osobně. Zároveň je tu také přítomna kontroverze v podobě valného užívání drog a alkoholu, tedy argotem řečeno: syn tatíčka národa tu „sjíždí jednu lajnu za druhou.“
Navzdory faktu že vyobrazovaný státník kokain pravděpodobně neužíval, tu je také nutno podotknout, že něco takového současného diváka příliš nezaskočí a tak se nabízí otázka, zda se to nakonec trochu nemíjí plánovaným šokujícím účinkem. Jestli není ono užívání drog tak trochu prvoplánové. Odhlédneme-li od historické akurátnosti a podíváme se pak na film jakožto na projekt historií inspirovaný, máme před sebou technicky a vizuálně perfektně zpracované drama s výbornými herci, kterému ale v konečném důsledku tak trochu podkopává nohy scénář, kdy některé scény zdaleka nejsou tak silné jak být mohly, a v němž se až příliš často skáče po časové ose sem a tam. Ne až do té míry, že by to bylo nepřehledné, nicméně udržet pozornost pak přece jen není jednoduché. A nakonec, když to vezmeme kolem a kolem, tak…
Film zůstal někde na půli cesty. Sledujeme jak politická jednání, tak duševní strádání v sanatoriu, bujaré večírky, drogy a alkohol… Tady bylo trojici scénáristů ku pomoci ono již zmíněné krátké období, během kterého se zcela přesně neví, co Masaryk zrovna dělal. To vše se ale jen sklouzne po povrchu a nikterak hlouběji nepronikne. Krom řady historických dezinformací se o Janu Masarykovi jako osobě mnoho nového nedovídáme, brilantnímu výkonu Karla Rodena navzdory. Padají zvučné fráze a autoři se z diváka snaží vykřesat silné emoce. Což se sice místy daří, ale je to spíše silou zobrazovaných událostí, které zkrátka žádného našince nenechávají chladným a dodnes na ně od dvou lidí neuslyšíte stejné stanovisko, než silou filmu samotného. Chybí zde ona pomyslná jiskra, kterou film jednoduše nerozžehne. Ačkoli emotivními dialogy napumpovaný závěr to trošku zachraňuje.
Verdikt
Roden Masarykovi rozhodně nedělá ostudu, ostatně od herce jeho formátu se nějaký průšvih očekávat nedal. Zdatně mu sekunduje Oldřich Kaiser, jehož bravurní Beneš by na plátně zasloužil mnohem více prostoru. Na naše poměry se jedná o dobře zvládnutou látku. Stále jde o nesmírně efektně natočené a povedené komorní koprodukční drama, které ale rozhodně není bezchybné a po projekci se nemohu ubránit dojmu, že z toho šlo vykřesat mnohem víc. Pokud by se počin nesl více ve znamení závěrečného hereckého koncertu v podobě slovní výměny mezi dvěma protagonisty, kdy skutečně pršely emoce, bylo by to výtečné. Takhle je to ale jen lehce nad průměrem. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že navzdory událostem v kombinaci s bezesporu zajímavou osobností Jana Masaryka je film jednoduše příliš plochý a zobrazované dění se mě zdaleka nedotýkalo tolik, kolik by mohlo. Mluvit o promarněném potenciálu tak rozhodně není nadsazené… Přesto doufám, že podobně laděných filmů o naší novodobé historii bude vznikat víc. A konec konců, starší cyklus České století stál za pozornost a tak se snad českému filmu blýská na časy…
Ve znamení počtu udělených Českých lvů se nezbytně nabízí otázka kalkulu (zvláště potom, co ČFTA začala zpětně přehodnocovat vlastní pravidla) a také, zda není trochu smutné a na pováženou, že povedený Anthropoid, zpracovávající podobně silnou a osudovou tématiku, nedostal od naší ctěné akademie jedinou sošku. Ale to je už téma pro jiný článek…
Masaryk
Trailer
Česko / Slovensko 2017, 113 minut
Drama / Životopisný / Historický
Režie: Julius Ševčík
Scénář: Petr Kolečko, Alex Koenigsmark, Julius Ševčík
Hrají: Karel Roden, Hanns Zischler, Oldřich Kaiser, Arly Jover, Jiří Vyorálek, Emília Vášáryová, Eva Herzigová, Martin Hofmann, Zuzana Kronerová, Jiří Ornest, Ján Greššo, Dermot Crowley, Milton Welsh, Joan Blackham, a další.
