Proč je Noc oživlých mrtvol průlomový film?

Přečtěte si

Autor

Lukáš Vaněk
Lukáš Vaněk
Jsem velký milovník filmu jako takového. Romantická komedie nebo béčkový horor, to je jedno. Nejvíce však oceňuji audiovizuální stránku, která mnohdy leckteré snímky buďto povyšuje nebo drží nad propastí. I špatný film může mít své silné momenty.

Kultovní pecka George A. Romera se v obnovené premiéře představí ve vybraných kinech už 2. června. Pojďme si připomenout, proč byl tento nezávislý snímek pro kinematografii tak zásadní a proč by nebylo od věci se na něj opět vydat do kina.

Psal se rok 1968 a do kin se dostal snímek, který se vryl do paměti diváků na hodně dlouhou dobu. Nezávislý snímek Noc oživlých mrtvol byl pro režiséra George A. Romera, jenž se věnoval natáčení reklam, celovečerním debutem. Jednalo se čistě o amatérský film s nízkým rozpočtem, neboť Romero se kromě režie ujal i scénáře, kamery a střihu. Celkové náklady na projekt byly lehce nad 100 000 dolarů, což nejsou sice malé peníze, ale pokud jste chtěli natočit film, který má jít do americké distribuce, tak se opravdu jedná o nízkorozpočtové béčko.

Night-of-the-Living-Dead

V čem je tento snímek tak zásadní? Jednak oživil skomírající hororový žánr a jednak jako jeden z mála představil černošského hlavního hrdinu, na což americké publikum nebylo zvyklé. Romero se nebál explicitně zobrazit násilí a díky tomu je Noc oživlých mrtvol takřka dokonalým příkladem syrového filmu. Velkou premiéru si zde navíc odbyli tzv. zombie, oživlé mrtvoly lačnící po lidském mase. Zajímavostí však je, že slovo zombie není ve snímku ani jednou použito. Dalším, lehce úsměvným příkladem, proč se divákům horor vryl do paměti, je fakt, že film vidělo nespočet dětí. Jak je to možné? Noc oživlých mrtvol měla premiéru 1. října 1968 a v té době ještě Americká filmová asociace (MPAA – Motion Picture Association of America), jež klasifikuje snímky podle stupně násilí, nefungovala naplno. MPAA odstartovala své udělování ratingů přesně měsíc po premiéře Romerova filmu. Záleželo tedy čistě na rodičích, zda své ratolesti na snímek pošlou, či se nějaká skupinka dětí sama nerozhodne jít sama do kina. Ne nadarmo se tradují historky o plačících dívenkách, jež na plátně viděly tu největší hrůzu, jakou si mohly představit.

db_fotog_14455

I přes svou syrovost a násilnost si však snímek v roce 1999 vydobyl místo v Národním filmovém registru Kongresové knihovny.


ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Čtěte také