Íránský režisér Jafar Panahi je zajímavá osůbka. Za natáčení politicky nevhodných filmů dostal v roce 2010 trest šesti let ve vězení a dvacetiletý zákaz točit filmy. Vládou udělený zákaz Panahí obešel natočením snímku Tohle není film, ve kterém popisuje své pocity a zkušenosti během čekání na rozhodnutí soudu. Jeho nový kousek pokračuje ve stejném fikčně dokumentárním duchu a tentokrát s ostrou kritikou íránského režimu.
Film mohli diváci poprvé vidět na německém Berlinale 2015, kam byl propašován režisérovou neteří. Na festivalu vyhrálo Taxi Teherán hlavní cenu Zlatého medvěda i cenu mezinárodní federace filmových kritiků. Na našem území se snímek objevil poprvé ve výběrovém festivalu Be2Can na podzim minulého roku. Nyní se konečně dostává do široké distribuce, kde by si ho nikdo rozhodně neměl nechat ujít.
Hlavním cílem Taxi Teherán je vyobrazení stavu současné íránské společnosti. Režisér k tomu využívá formu fiktivního dokumentu. Uvnitř teheránského taxíku jsou umístěny kamery, které snímají konverzace Panahiho s rozličnými postavami městského života. Těm režisér vpravuje do úst ostrou kritiku íránského režimu. Tématem prostupujícím celým snímkem je hlavně cenzura. Jeden ze zákazníků se živí jako prodejce v Íránu zakázaných filmů, malá holčička, fiktivní neteř Panahiho, odříkává cenzurní propagandu atd.
Panahi během filmu zručně zachází s variováním zdrojů, ze kterých pochází prezentovaný videozáznam. Posouvá se od jíž zmíněných videokamer, umístěných uvnitř taxíku, k videokameře vlastní neteře, která zachycuje události kolem sebe pro školní projekt. Všechny tyto objektivy mají společný charakter. Jde o neumělecký záznam, pořízený obyčejně umístěnými záznamovými zařízeními. Kromě zvyšování dojmu autenticity tak i částečně zlehčují režisérův zákaz točení filmů.
Pseudodokumentární pocit navozuje film celou svou formou. Od ztvárnění hlavní role, role sebe sama, Jafarem Panahim, až po emotivní a zdrcující konec, opět drsně zobrazující současnou situaci pro íránské umělce. Zajímavou práci odvádí Panahi i při řetězení jednotlivých epizodických událostí. Od počátku se emoce jednotlivých epizod zlehčují. Od rozzuřené hádky dvou ideologicky rozdílných cestujících k nevinnému povídání s malou holčičkou upadá film stále do větší a větší melancholie a smutku nad neschopností cokoliv změnit k lepšímu.
Taxi Teherán je čistě autorským filmem. Kompletní proces výroby byl pod kontrolou Jafara Panahiho. Ve snímku se tak nutně zrcadlí názory a postoje samotného režiséra. Jde o sofistikovanou esej, která postupně přichází s prezentací jednotlivých názorů, aby poté kritizovala jednu stranu a podala argumenty pro svoje konečné závěry. Režisér se však sám sebe ve filmu snaží odosobnit a do dění kolem sebe se zapojuje minimálně. Většinu času funguje pouze jako zprostředkovatel divákova zájmu a pomocí pokládání otázek směřuje konvezace tam, kam chce.
Přestože ale film žongluje s vážnými tématy, lze v něm najít překvapivě výživnou dávku humoru. Ten se Panahimu vede navozovat nikoli například stylem typickým pro sitcomy, ale absurditou či naivností obyčejných situací v obyčejných rozhovorech. Tam s mistrovským talentem pro inscenování reálných situací komponuje osvěživě neumělecké dialogy. Epizodická struktura mu navíc umožňuje přesunout pozornost s pevně sevřeného a kauzálního příběhu na jednotlivé jedinečné interakce.
Obyčejný, dokumentárně zaznamenaný den teheránského taxikáře několikrát narušují záběry z palubní desky, jejichž inspiraci Scorseseho Taxikářem bude Panahi jen těžko popírat. Místo jazzového saxofonu se však ozívá typicky středovýchodní hudba. Tento postup nutí diváka jednka k zamyšlení nad právě proběhnutými setkáními s jednotlivými zákazníky, tak i ke srovnávání právě Taxikáře se sledovaným snímkem a událostmi, ketré vyobrazuje.
Taxikář nabídl pohled na americkou společnost uprostřed vietnamského symdromu, na život ve strachu a nejistotě z budoucnosti, které manifestoval na postavě psychotického halvního hrdiny. Poselství Taxi Teherán není tak rozdílné, jen k jeho sdělení film volí jiné, méně exploatační metody. Společnost žijící ve strachu je zde zobrazena méně výrazně, s důrazem na zmíněné pseudodokumentární stylistické volby. Zachycení atmosféry tímto stylem pak působí mnohem intenzivněji. Hutné ticho po skončení projekce toho bylo víc než přesvědčujícím důkazem.
Všechna režisérova rozhodnutí však nejsou perfektní. Film předkládá pár hluchých míst, která mají zřejmě sloužit k větší autenticitě dění na plátně. To některé z nich sice plní na jedničku, u některých ovšem již vychází otázky nad přesným důvodem jejich zakomponování do děje. Tyto pasáže vytrhávají diváka z atmosféry, kterou se zbytek filmu pokouší navodit a nepřinášejí nic nového v kontextu režisérova sdělení.
Verdikt:
Taxi Teherán je určitě nejosobnějším filmem, který budete mít možnost letos v kinech zhlédnout. Nejen že snímek podává svědectví o kultuře nám vzdálené a jejich současných problémech, ale hlavně jde právě o osobní zpověď jednoho člověka, léta zmítaného rozmarností a železnou rukou vládního režimu. Byla by škoda, kdyby dobrodružná cesta filmu z jeho domoviny, až na berlínský festival, a poté do mezinárodních kin vyšla vniveč. Zamiřte co nejdřív do nějakého menšího kina a tam posuďte, jak voní orient.
- Taxi Teherán / Taxi
- Trailer
- Režie: Jafar Panahi
- Hrají: Jafar Panahi a další