Jubilejní padesátka na krku a ve výsledku trochu rozpačité dojmy. Musím přiznat, že některé filmy jsem ignoroval záměrně (Sleeping with Other People, Fotograf a cokoliv, kde je Richard Gere), ale některé mi prostě jen utekly (Stop, Pohádka pohádek, …). Avšak i kdybych viděl vše, co jsem plánoval, nejspíš by se (podle reakcí ostatních) můj ne zrovna šťastný pocit z Varů nezměnil. Pár skvělých i zábavných filmů (paradoxně častěji starších), ale žádný zážitek, který by mě zarazil do sedačky jako to vloni udělal Leviathan s Raid 2 popř. předloni Velmistr, Jaký otec, takový syn či Únos.
Půlnoční filmy jsou super. Letos to vyhrála výtečná zombie ozploitation Wyrmwood. Na koleně udělaný nízkorozpočtový splatter byl bleskem z čistého nebe, protože v době, kdy jsou zombie filmy mrtvé a nezábavné naložil takovým způsobem, že mi z toho puká hlava ještě teď. Veliká lahůdka. V předposlední den festivalu jsem tam ještě stihl poslat The Witch. Tenhle historický horor předcházela pověst ze Sundance a po devadesáti minutách solidního drásání nervů musím říct, že zaslouženě. Je příjemné sledovat horor, který není jen několik prvoplánových lekaček seřazených za sebe za účelem vystrašit patnáctileté holky. Debutant Robert Eggers ví, jak s hororovým žánrem pracovat. Umí si hrát s očekáváním a diváka směřovat ho tam, kam chce, aby ho následně z cesty svedl a překvapil. Ve filmu je jen jedna klasická lekačka, která ale má své opodstatnění, zbytek atmosféry je vytvářen (nečekaným) střihem a hudbou. Hudba je sama o sobě snad to nejzábavnější, protože diváka klame nejvíc. The Witch je chytrý, zábavný a pomalý horor, který je radost vidět na velkém plátně.
Na druhou stranu japonský wannabe Tarkovskij Jasumoto Čikuma, to je něco z jiného světa. Jeho film Archa přízraků, který měl ve Varech světovou premiéru, provázelo prakticky po celou stopáž sborové chrápání celého sálu. Mám podezření, že delegace v čele s režisérem usnula zhruba v polovině. Hloubavý film postavený jako cesta do duše jednoho grázla, plný dlouhých poloprázdných obrazů a nudně komponovaných záběrů, byl nejnáročnějším filmem festivalu. Ačkoliv jsem se celou dobu snažil kochat zpomaleným plynutím času (postavy měli mezi replikami až minutové pauzy, kdy se jen dívaly) a rozklíčovat v čem jsou předlouhé statické záběry krásné, nešlo to. Vážně jsem se snažil. Poměrně zajímavé bylo komorní jednozáběrové (!!) filipínské drama Stíny ve skrytu Měsíce. Dvouhodinový film natáčený ruční kamerou byl konverzačním dramatem o válce, jejích obětech a motivech obou stran. Tři postavy, jedna chatka a jedna hodně náročná noc. Zmínit musím i zábavnou, avšak vypravěčsky poměrně neohrabanou jihokorejskou romantickou jednohubku Hledisko interpretace. Přesně jeden z těch filmů, na které se na festivalu chodí odpočívat.
Konec se přiblížil s večerní projekcí legendárního Touch of Evil s obtloustlým Orsonem Wellesem. A úplným závěrem byla Realita, novinka francouzského surrealisty Quentina Dupieuxe. Po zábavné a absurdní Gumě druhý film, se kterým jsem se od něj setkal. A setkání to bylo více než příjemné. Dupieux v první čtvrtině filmu, podobně jako většina filmů s více rovinami vyprávění, vytvoří strukturu a určí pravidla. Roviny jsou tři, ta v „reálném“ světě, ta ve filmu, který vedlejší postavy natáčejí a do třetice sny, které jedna z postav má. Jenže Dupieux se nerad drží klasického vyprávění a tak následuje změť absurdních scének, ve kterých se ještě navíc boří pravidla, postavy reálné potkávají ty snové a snové zase televizní. Všechny tři světy se spojí do jednoho a pídit se po vysvětlení a jasné struktuře je stejné, jako se ptát, proč má Jon Heder skoro celý film krysí kostým. Sám Dupieux v jednom rozhovoru řekl, že nevidí žádnou spojitost mezi svou tvorbou a tvorbou Davida Lynche, daleko bližší mu je například Luis Buñuel. Zde není třeba nic dodávat.