Část lidí odjela a přišla bouřka, která mi zabránila dostat se na krále letošních Varů, film Tokyo Tribe. I tak je ale šestý den ve Varech pořád veselo. Kde jinde můžete potkat lidi, kteří ve čtyřicetistupňovém vedru rvou do hlavy horkou klobásu a debatují o tom, jak moc bylo I Am Belfast na nic, protože „ta babka byla pěkně hnusná“. Jo a Gibsonova znělka je příšerná.
Nutno říci, že dokumentární snímek I Am Belfast, varské stálice Marka Cousinse, byl příjemným překvapením a až meditativním zážitkem. Bill Nichols by asi měl radost. Dokumenty to mají složité, diváci od nic často vyžadují jen prosté sdělování faktů a jakákoliv snaha o umělecký dojem je jim vytýkána. Cousins ukazuje své rodné město s láskou skrze starší dámu, která tvrdí, že ona je Belfast. Hodina a půl krásných obrazů, výtahu z bolestivé historie i naprostých drobností, jako jsou dvě sprosté a ukecané ženy, které neumí o něčem souvisle vyprávět. I Am Belfast je fantastickou ukázkou toho, že lze natočit krásný film i o městě, které na první pohled krásné není, kde obyvatelé prakticky nemají šanci na vyšší vzdělání a jehož minulost je krvavá.
Polský film Tělo byl jednou velkou neznámou. Do sálu jsem vlezl omylem. Fakt. Černá komedie/drama o disfunkční domácnosti, kterou po smrti matky tvoří jen muž a jeho dcera, nejdříve načrtne sice geometricky přesný a po režijní stránce pevný, ale přesto klasický festivalový snímek o bolesti a hledání způsobu, jak sblížit to, co zbylo z rodiny. Jenže Szumowska drží film pevně v rukách a ve vhodnou chvíli umí scénu odlehčit a změnit směr. Samotný závěr je velkým a příjemným překvapením, protože příběh o bolesti a ztrátě míří k nadpozemskému finále, avšak končí klidně a trochu nečekaně. Žádné dojení diváků, žádné zvraty, jen milý a citlivý konec, který je ve výsledku příjemnější než libovolné emocionální a dunivé finále. Tělo je filmem klidným, tichým a na první pohled nenápadným, přesto by byla škoda, kdyby divákům unikl. S filmem Supersvět je Tělo druhým dílem, které sice pracuje s duchovní rovinou (a postavy se k ní dobrovolně i nedobrovolně obrací), té ale není vše podřízeno a plní funkci cesty, nepodává vysvětlení, ani problémy neřeší. To už je totiž na postavách.
Když jsem si myslel, že se vše zlepšilo a já měl šťastnou ruku na výběr filmů, přišlo vystřízlivění. I hory mohou odejít je název čínského filmu, který režíroval Zhangke Jia, tvůrce, se kterým jsem se ve Varech setkal před dvěma lety. Dotek hříchu, jednoduchý a vyprázdněný příběh o násilí, jehož námět byl zajímavý, avšak dvě a půl hodiny v sále smrtelné. Letos jsem se nepoučil a na I hory mohou odejít šel. Pořád jsem si říkal, že když mohou odejít hory, mohl bych z projekce odejít i já. Neodešel jsem. Bohužel. Podle popisu jsem očekával nostalgické drama, které bude vesele a citlivě vzpomínat na staré dobré časy. V první části (ze tří) jsem něco, byť jen vzdáleně, podobného dostal. Jia si hrál s formátem obrazu a naivně s nadsázkou rozehrával příběh tří přátel. Dvou mužů zamilovaných do stejné ženy. Až po nějaké chvíli mi došlo, že to není tak úplně naivní a plné nadsázky. První část profiluje charaktery. Pokorný a skromný dělník, nabubřelý boháč, který se rád chlubí a dívka, která tak nějak neví, co se děje a asi je hodná. Záporný je právě boháč, koupí důl ve kterém dělník pracuje a vyhodí ho, protože se nevzdá dívky. Ona si následně kapitalistu vybere. V první části tedy zlý kapitalismu zamete s poctivou dělnickou třídou. A aby své vítězství korunoval, pojmenuje své dítě, které má s dívkou, Dollar. Táta ti vydělá spoustu doláčů.
Na jedné straně vidím smutný film, který popisuje ztrátu kontaktu postav s vlastní domovinou, což je reflektováno hlavně třetí částí, kdy se už starší Dollar, který zapomněl mluvit čínsky a nedokáže tak komunikovat s otcem, snaží dostat nazpět do Číny za svou matkou. Na druhé straně mi vadí ploché a účelné ideologické zázemí a protože jde o film z Číny, je snadné vnímat lásku k domovu, zesměšňování a ploché využívání karikatur kapitalismu tak trochu jako agitku. A filmu to jen škodí a často tak působí směšně. Nakonec mi I hory mohou odejít přijde jako drama o hledání těch správných knedlíčků. Jen ne těch amerických. Ty jsou falešný.
Takže Hory po boku s Babai tvoří duo, které mě letos málem stálo život. Naštěstí jsem mohl zakončit den dalšími dvěma filmy z retrospektivy věnované Larise Šepiťko. Prvním byl povídkový Začátek neznámé éry, kde Šepiťko natáčela kontroverzní a Sovětským svazem nenáviděnou druhou polovinu a následně její vrcholné dílo Vzestup. Šepiťko, pro mě donedávna neznámá režisérka, po třech filmech viděných na velkém plátně představuje jednu z největších autorek historie. Ne banálně, kvůli tomu, jak moc náročné a pro diváka nepříjemné její filmy jsou (ve finále Vzestupu si mnoho lidí zakrývalo uši a odvracelo zrak), ale také způsobem, jakým reflektovala svou současnost i historii, krize nejen politickým konfliktů, ale hlavně jejich největších obětí, lidí. Ukazovala Sovětský svaz někdy slabý, někdy silný, ale hlavně lidský. Zranitelný. Ničí své hrdiny, neukazuje jen jejich sílu, ale i jejich slabiny, jejich krev a strach. Filmy Larisy Šepiťko se mnou zůstanou ještě dlouho po festivalu.
