Experimentální filmové projekty lze vždycky uvítat s otevřenou náručí, protože jich není mnoho, zvlášť v hollywoodských kruzích. Chlapectví je takovým testovacím experimentem, který by se mohl (a asi i měl) stát základním kamenem nového formátu, po kterém by nejeden odvážný a nekonzervativní tvůrce v budoucnu mohl sáhnout. Bohužel na to, jak formálně inovativní Chlapectví je, narativně zůstává smutně nevyužité.
Chlapectví posbíralo 6 nominací Akademie. Málokoho to překvapilo, vždyť něco podobného tu ještě nebylo. Film natáčený po dobu dvanácti let, kdy se štáb každý rok na týden sešel a natočil jeden úsek, z něhož pak vznikl výsledný téměř tříhodinový střih. A to je první kámen úrazu – nevím, zda měli tvůrci pocit, že doba natáčení by se měla promítnout i do stopáže filmu samotného, nebo to bylo dílo nechtěného, každopádně už extrémně dlouhá stopáž narušuje tu jinak zajímavou a kupodivu přehlednou strukturu vyprávění.
Richard Linklater zůstal u klasiky. Sleduje příběh dospívání chlapce, ze kterého se postupně stává muž, se všemi strastmi, jež každého průměrného teenagera v adolescentním období potkávají. A to je druhý zádrhel. Chlapectví se spíš než jako film podle tradiční Aristotelovy teorie tváří jako naprosto obyčejný sestřih domácího videa sbíraného po dvanáct let, nic víc. Chybí tu jakákoliv významná peripetie, která by příběh nebo charaktery posouvala. Postavy se mění chronologicky, ale už ne empiricky, a tak se zdá, jako by každá scéna, každá událost nenavazovala a do příběhu nepatřila. Není tu zkrátka nic, pro co by stálo film vidět.
Objektivně musím uznat, že Linklater je kreativní a velmi dobrý filmař. Osobně jsem mu nikdy na chuť nepřišel a síla jeho trilogie „Před…“ mě vlastně úplně minula, ale bez diskuzí patří k těm, kterým bych podobný experiment s klidem svěřil; jeho práce s hloubkou charakterů je obdivuhodná. Nicméně možná ze strachu nebo respektu k dosud neprobádanému formátu tvorby se v příběhu držel hodně zpátky, a ten proto zůstává strohý, mělký a prázdný. Trochu zábavný, to možná. Ale to nestačí a rozhodně to není důvodem, aby vám utkvěl v paměti.
Je třeba říct, že i na Chlapectví lze najít několik slušných momentů, pro které stojí za to jej vidět. Kromě samotného dvanáctiletého formátu natáčení (je nutno podotknout, že nervy, které to muselo tvůrce i herce stát, jsou obdivuhodné, ať už to bylo kryté jakoukoliv smlouvou) je tu na pozadí vidět příběh svobodné matky dvou dětí, která prochází krizí středního věku a má setsakramentskou smůlu na chlapy; je tu zobrazen chladný vztah mezi dospívajícími sourozenci; můžeme vidět klasický všední příběh dětské neúspěšné lásky či puberťácké manýry, kterými hlavní představitel, jeho kamarádi i jeho sestra trpí; mě osobně velmi zaujala vsuvka s dělníkem, který změnil svůj život, protože si uvědomil, že má na víc. Je tu toho mnoho, možná až příliš. Bohužel nic, co bychom už tisíckrát neviděli dřív, bez nutnosti být součástí tak významné tvůrčí změny.
Bohužel ani režijně není Chlapectví nijak výjimečné. Ono se lze těžko zavděčit nějakou tvůrčí kreativitou v tak obyčejně pojatém a interpretovaném příběhu, kde pro improvizaci se záběry nebo katarzemi prostě není prostor. To však neznamená, že by nominace pro Linklatera nebyla zasloužená. Je, a to především pro tu nesmírnou odvahu pustit se do tak riskantního projektu. Neoslnil, to určitě ne. Díky Bohu ale ani neurazil. Což souvisí i s výběrem herců, kteří do rolí relativně sedli, především Ethan Hawke, kterého obvykle nevyhledávám, ale tady byl přesně takovým tátou, jakým bych chtěl být; i u něj je tedy nominace víceméně zasloužená. I ta za střih by vzhledem k neobvyklosti formátu a výsledné uspořádanosti příběhu odpovídala. Ale Patricia Arquette nebo nejlepší scénář? To je mi záhadou.
Verdikt:
Chlapectví je významný projekt, který vám však v paměti nezůstane, protože prostě nemáte proč myšlenky na něj uchovávat. Umí zaujmout formálně, pojetím struktury, která skutečně odpovídá dvanáctiletému dospívání a stává se tak daleko autentičtější, než jinde, kde musí herce maskovat, aby vypadali starší nebo mladší. Ale to je vše. Chlapectví zahrnuje obyčejné rodinné a osobní příběhy v jedné velké naraci, které už ale známe a mnohokrát jsme je, i ve velmi podobné prezentaci, viděli. Smutně nevyužitý potenciál, říkám si. A proto doufám, že se podobného formátu chopí nějaký ještě odvážnější tvůrce, který z něj vytěží maximum. Pak věřím, že to bude stát za to.
- Boyhood / Chlapectví
Trailer
Stopáž: 165 minut
Režie: Richard Linklater
Scénář: Richard Linklater
Hrají: Patricia Arquette, Ellar Coltrane, Ethan Hawke, Evie Thompson, Tamara Jolaine, Lupe Trejo, Nick Krause a další
Hodnocení recenzenta: 60%
Komentář Jany Trnkové
Chlapectví je jeden z filmů, které plynou hladce, bez výrazné fabulace a hrocení jednotlivých momentů. Skoro by vám přišlo, že se vlastně nic důležitého za celé tři hodiny nestalo. Ten dojem je způsobený tím, že filmaři kladou stejný důraz na všechny epizody v dětství a dospívání Masona, ať už se jedná o prohlížení katalogu s dámským prádlem nebo o rozvod Masonových rodičů. Právě tato nenásilnost vyprávění mě nejvíce zaskočila a hned po projekci jsem se trochu bála, že moje nadšení z filmu rychle vyprchá. Ale už je to více než půl roku, kdy jsem film viděla poprvé na festivalu v Karlových Varech a některé momenty mám stále v hlavě, jako kdybych film viděla včera. A film, kterému se tohle povede, nemůže být špatný.
Komentář Martina Steinbacha
Výjimečná časosběrná mozaika a jeden z nejuvěřitelnějších a nejpřirozenějších filmových příběhů, co jsem kdy viděl. Trpělivě nasnímané životní momenty, jenž trefně vystihují formování osobnosti jednoho zcela obyčejného chlapce. Snímek, který se bez problémů obejde bez jediné filmařsky výrazné scény, ale zato nabízí celou škálu upřímných emocí, dialogů a hereckých výkonů. Jaké je tedy vlastně Chlapectví? Monotónní? Možná. Filmovou událostí? Dejme tomu. Nezapomenutelné? Zcela určitě! (90%)
Komentář Martina Pevného
Chlapectví u nás může vyvolat více pocitů než kterýkoli jiný film. Je to krásný a rozsáhlý příběh, který je plný smutku, bolesti a utrpení, ale i šťastných okamžiků. A tím nás provází po celý čas se skoro 3-hodinovou stopáží. Snímek sice není dokonalý, za to je jediný svého druhu, co mu dodává jakési kouzlo a může si dovolit nějaké ty chybičky navíc. Dvanáct let práce Richarda Linklatera se prostě vyplatila a i přes nějaké drobnosti patří mezi to nejlepší ve svém žánru.