Rozhovor: Budoucnost symfonické muziky je filmová hudba

Přečtěte si

9 trailerů týdne: Život v počítačové simulaci a mladý The Rock

Dobrých trailerů není nikdy dost. Za poslední týden byla naštěstí uvedena celá řada zajímavých titulů, ze kterých nejvíce vyčnívá...

10 nejstahovanějších filmů týdne podle TorrentFreaku

TorrentFreak zveřejnil nejstahovanější filmy týdne. Nelegálnímu stahování z torrentů aktuálně vévodí westernové drama Tome Hankse, News of the World,...

12 novinek, které Netflix přidá v týdnu

Čeká nás spíše slabší týden, co se týče novinek na Netflixu, o zajímavé tituly ale nouze nebude. Seriáloví nadšenci...

Autor

Když jsem psal v prosinci článek o vánočním koncertu Pražského filmové orchestru, slíbil jsem také článek z rozhovoru s jeho třemi členy včetně zakladatele a šéfdirigenta v jedné osobě. Nyní si tedy můžete přečíst o čem jsme si těch asi pětačtyřicet minut v zákulisí pražského Rudolfina povídali.

Jiří Korynta - dirigent PFO
Jiří Korynta – šéfdirigent PFO

Jiří Korynta s sebou k rozhovoru přivedl dva zástupce smyčcových sekcí.
Anetu Jonešovou, která hraje v orchestru asi rok a půl v sekci druhých houslí. Zároveň se už půl roku stará o produkci a Zdeňka Muchu, hrajícího v orchestru na violu od podzimu 2010.

…angažmá mi domluvil přítel,
když kupoval lístek na koncert.
(Aneta Jonešová)

Jak jste se dostali k Pražskému filmovému orchestru?
Zdeněk Mucha: Maminka pana dirigenta se zná s mou maminkou, ta u nás byla jednou na návštěvě, zeptala se mě, jestli bych nechtěl hrát, tak jsme se domluvili, že se mi ozve a já si rád zahraju. No a tak jsem tady.

Aneta Jonešová: U mě je ten příběh trochu složitější, protože já jsem houslista, který měl osmiletou pauzu, která je pro ruku skoro smrtící, ale dostala jsem ještě chuť se k tomu vrátit a angažmá mi domluvil přítel, když kupoval lístek na koncert.

Takže přítel se hezky stará?
Aneta Jonešová: No řekněme to upřímně, přítel chtěl více než já, abych se vrátila (směje se).

Máte nějaký zvláštní vztah k filmové hudbě? O panu dirigentovi se ví, že je od malička zapálený pro toto téma, ale jak je to s vámi?
Aneta Jonešová: Já jsem studovaný filmař, nějakou dobu jsem i ve filmovém průmyslu pracovala a nyní podnikám ve filmovém oboru a vše kolem filmu je mi velice blízké. Tím, že šlo o filmovou hudbu, mě to k tomuto orchestru od začátku velice táhlo. Mám za sebou i takové chvíle kdy jsem si přinesla noty Pána prstenů domů a málem jsem to zapila šampaňským, protože jsem opravdu velký filmový fanoušek a bylo to pro mě velice dojemné.

Zdeněk Mucha: U mě je to takové, že mě to prostě baví. Vím, že k tomu repertoáru se na konzervatoři nedostanu a tohle je příležitost si to zahrát.

Jakou máte představu o své další hudební kariéře?
Zdeněk Mucha: Já jsem odjakživa na konzervatoř jít nechtěl. Nakonec jsem tam přes všechno úsilí skončil, ale nelituju toho. Jediné co mě teď trochu mrzí je, že jsem nešel do Prahy a jsem na konzervatoři v Brně. Ale chtěl bych samozřejmě působit v nějakém dobrém orchestru.

Jiří Korynta: Buď rád.

Zdeněk Mucha: No mě to mrzí kvůli orchestru, že nemůžu tak pravidelně chodit na zkoušky, takže je to o tom čase, udělat si ho a přijet.

Aneta Jonešová: Já neplánuju hudební kariéru. Na konzervatoř jsem taky nechtěla a dovlekli mě tam, už od mala jsem byla víceméně nucena a těsně před přijetím jsem uhnula na film, kde si myslím, že je moje budoucnost. Ale samozřejmě to beru jako velké hobby a nerada bych to opouštěla.

Zleva: Aneta Jonešová, Zdeněk Mucha a Jiří Korynta při rozhovoru
Zleva: Aneta Jonešová, Zdeněk Mucha a Jiří Korynta při rozhovoru

Vy jste na konzervatoř chtěl?
Jiří Korynta: Já jsem chtěl být muzikant a chtěl jsem pracovat ve filmu. To mám takové dva sny. Přesněji můj cíl je sedět někde v Americe ve filmovém orchestru a točit hudbu. A můj sen je věnovat se filmové režii jako takové. Dirigent a režisér to k sobě mají přece jen dost blízko. Oba pracují s lidmi, musí mít představu o tom, co chtějí. Když si herec vymýšlí, že se mu něco nelíbí, tak ho musí ustálit stejně jako v orchestru muzikanty, když si třeba stěžují, že se jim něco nehraje dobře. Co je budoucnost symfonické muziky, je filmová muzika. To si můžou pánové z klasiky říkat, co chtějí, ale bohužel ta klasická muzika trošku umírá. Ne co se týče kvality, ale co se týče i zájmu. Tím myslím moderní klasiku, ta stará je perfektní. Ale tedy cíl je sedět u Williamse, snad to ještě stihnu, a točit nějaký Star Wars 7, 8, 9…

Je v orchestru někdo kdo v něm hraje od začátku po celou dobu jeho existence?
Jíří Korynta: Už tady moc takových lidí není. Máme tady Marušku Kroužkovou, která je teď rok ve Finsku a ona je s námi opravdu od druhé, třetí zkoušky. Potom Ivo Görlich, vedoucí violové sekce a Jakub Kocna, takže pár lidí, co jsou tady vysloveně od začátku, se ještě najde. Potom jsou i členové, kteří se do orchestru vraceli.

A kdo je naopak v orchestru nejkratší dobu?
Jíří Korynta: Čelistka Petra Žemličková, která s námi hraje půl roku.

U vás se to dost obměňuje, že?
Jíří Korynta: Jedná se vlastně o studentský orchestr, takže někteří odejdou do ciziny a ty je třeba nahradit.

Takže asi ani nehrozí nějaká ponorková nemoc?
Jíří Korynta: Určitě ne. A hlavně u tohoto orchestru je super, že je to v podstatě taková jedna velká rodina. Běžně se v orchestrech ty sekce mezi sebou moc nemusejí, třeba dechy se smyčcema a podobně. Tady jsou ti lidi spolu úplně bez problémů a dokonce se nám to i páruje.

Filmová muzika vznikla z klasické
hudby,takže pokud někteří „frakouni“
říkají, že ne, tak jo!
(Jiří Korynta)

Teď trošku kontroverzní téma. Můžeme podle Vás řadit, označit nebo považovat filmovou hudbu za hudbu vážnou? U muzikantů hrajících právě tuto vážnou symfonickou hudbu jsem se setkal spíše s názorem, že ne.
Jíří Korynta: To je právě ta chyba, protože filmová muzika je jediným pokračovatelem klasické kompozice. Plus si bere věci z jazzu, metalu a z dalších hudebních stylů a používá moderní hudební nástroje. Záleží na tom, co chce režisér a jaký je skladatel. Třeba John Williams. On je hlavně symfoňák, ale pak napíše třeba hudbu k filmu Terminál. To je takový symfonický jazz stejně jako hudba pro film Catch me if you can. Ale v podstatě je tam pořád základ kompozice z klasiky. Uvědomme si, že první filmová muzika byla klasika a z toho se to jen vyvíjelo dál. Protože když byli skladatelé, kteří slyšeli padesátkrát nějakého Prokopjeva nebo něco takového, tak už to pro ně bylo takové nezajímavé a řekli si proč nenapsat něco našeho, nového, speciálního pro tento film. A tak vlastně vznikla filmová muzika. Filmová muzika vznikla z klasické hudby, takže pokud někteří „frakouni“ říkají, že ne, tak jo! Když si dneska poslechnete moderní klasickou muziku, tak 98% je absolutní blábol. To je hrůza. Já jsem to hrál, takže vím, o co jde.

Dnes už zřejmě skladatelé nedokáží stvořit něco tak dobrého jako je stará klasika, že?
Jíří Korynta: No právě. Netvrdím, že všichni filmoví skladatelé jsou dobří skladatelé, ale když ještě zmíním Williamse, tak to je naprosto geniální skladatel. Když si člověk prochází Jurský park s partiturou tak žasne. Kdyby tam chyběla jedna nota, tak už to vadí, už by to bylo poznat. Hodně po mě pořád chtějí Zimmra. Jenže lidi nechápou jednu věc. Zimmer není až tak moc dobrý skladatel. On je hlavně geniální zvukový designér a umí pracovat se zvuky naprosto perfektně.  Batman, Gladiátor, to je úžasné na poslouchání, ale sem to nedáte z jednoho prostého důvodu. Bez té elektroniky to není ono. On je důležitý pro filmovou hudbu, protože tím, že do ní cpe kvalitní elektroniku, zvětšuje možnosti zvuku.

Teď se například tady Aneta snaží
navázat kontakt s Warner Brothers,
abychom získali Hobbita.
(Jiří Korynta)

Jak je to se získáváním nových partitur? Je to složité nebo drahé?
Jíří Korynta: Ono je to obojí. Problém s Američany, od kterých je kupujeme, je ten, že na každou partituru má práva někdo úplně jiný. Když seženete jednu a chcete další, tak musíme ten složitý proces opakovat a shánět přes různé kontakty další a další. My nechceme totiž hrát žádné takové zlehčené nebo odposlouchané verze a aranže, které je poměrně snadné získat, protože i když by to asi většině lidí stačilo, tak mi to nestačí. Protože proč potom dělat orchestr? Je to všechno o štěstí a o kontaktech. Teď se například tady Aneta snaží navázat kontakt s Warner Brothers, abychom získali Hobbita. Poprvé to zkoušíme přes českou stranu, protože popravdě s Američany je ta domluva strašná. Oni nereagují, tak musíte znova a znova, ale my to musíme dokázat, protože chceme. Oni nám lidé píšou, co vše by od nás chtěli slyšet. My bychom toho chtěli, já bych toho chtěl, ale není to tak jednoduché a chce to čas.

Připravujete nějaké nové skladby?
Jíří Korynta: Na příští rok(2013) bychom rádi zařadili Vetřelce. Jak Vetřelec -jeden, tak Vetřelce. To bude trochu pro fajnšmekry, protože to nebude jako lásky plný Williams. Na cestě je nový Star Trek, tedy první díl nové série a doma mi sedí kapitán Amerika. Takže partitury přidáváme pořád.

Jak dlouho trvá nacvičit nějakou skladbu, například Duel of fates z první epizory Star Wars?
Jíří Korynta: To je různé a některé skladby hrajeme už dlouho, jen se obměňuje orchestr, takže se to musí nacvičit s novými členy, aby to fungovalo. Většinou cvičíme tři až čtyři týdny.

Jaké jsou Vaše plány dál? Budete hrát už po několikáté v Brně, v Litomyšli a co třeba Ostrava?
Jíří Korynta: To už se domlouvá.

Aneta Jonešová: Ano, Ostrava je v plánu v následujícím půl roce. Ale teď nemůžu říct žádné přesnější informace, protože to je ještě o jednání a spoustě domluv. Aby nám vyšli vstříc, my abychom to zvládli připravit, abychom se dohodli na termínu, ale Ostrava je v plánu.

Jíří Korynta: Jeden problém je, že je to velké, takže se to nevejde všude, už i to Rudolfinum je pro nás malé. Mimo Prahu není zase tolik velkých sálů, kde je dobrá akustika a zázemí. Další věc je, že to musíme být schopni zaplatit. Dotace měst závisí na dlouhých jednáních, která nakonec většinou nedopadnou.

Koncert PFO v Pražském Rudolfinu
Koncert PFO v Pražském Rudolfinu

Jaké to je, když lidé po koncertě stojí, tleskají a chtějí ještě?
Aneta Jonešová: Určitě je to krásný pocit, který by si asi každý přál profesně zažít. Je neuvěřitelné když vyvoláte takovou spontánní reakci. O to silnější je, když si lidé stoupnou po skladbě někde uprostřed koncertu, když víte, že jste udeřili hřebíček na hlavičku, když víte, že koncert připravujete několik měsíců a děláte pro to všechno a nakonec se to prodá tady v tomhle. Je to pro nás neuvěřitelný úspěch. Především pak pro Jirku, který to celé táhne na sobě, protože je to opravdu dřina. Ovšem z muzikantského hlediska jsou přídavky jediné… každý už chce být na pivě (smích). Takže takový půl na půl názor, je to krása, ale už bych i šup… (smích).

Zdeněk Mucha: Já už to teď taky vnímám trošku jinak. Když jsem ovace ve stoje zažil někdy ze začátku před dvěma lety, tak jsem to vnímal jinak, než to vnímám teď. Teď už je to takové to, jo super, zahráli jsme jim to, líbilo se to a teď už bych šel konečně pryč, je tady vedro, vydýchaný vzduch (smích).

Aneta Jonešová: Já bych dodala, že my už máme v sobotu zkoušku, která trvá od rána do odpoledne. V pátek máme zkoušku, prostě dvakrát do týdne se zkouší a ta práce je tak intenzivní, že ti lidé už chtějí skončit, protože vědí, že proto udělali maximum. Vidí, že diváci vstali, že je to nádhera a hlavně, aby už to konečně spadlo.

Jíří Korynta: Ony to jsou strašné nervy. To není tak, že by muzikanti byli nevděční. Já jsem zastáncem toho, že si to musíme zasloužit, aby se lidé v hledišti postavili, já s tím nepočítám. S tím by se nemělo počítat, protože když se Vám postaví Rudolfinum, což je nějakých 1200-1500 lidí, to není něco normálního, co se běžně stává, takže je to vždy super zážitek, to je ta největší odměna. Ze mě i z muzikantů spadne na konci koncertu strašný šutrák, když se lidé postaví a tleskají, protože to je hrozně náročné dělat. Musíte si uvědomit, že tyhle skladby nahrávají ty nejlepší profesionální orchestry na světě a my ty party vezmeme a dáme je studentům. Ale i lidem, kteří se té muzice nevěnují jako hlavnímu oboru. A když se pak diváci postaví, tak ono už víc nejde. Víc už je jen, když se Vám postaví O2 arena, možná jednou.

…když má člověk možnost
si to poslechnout naživo,
tak se mu otevírá
úplně nový rozměr.
(Zdeněk Mucha)

Proč, by podle Vás, měl člověk přijít na koncert Pražského filmového orchestru?
Aneta Jonešová: Koncert Pražského filmového orchestru je bezprostřední setkání s hudbou z toho daného filmu, to nejbližší, jaké může fanoušek zažít a je to o tom, že si poslechne něco, z čeho bude mít husí kůži a na co bude dlouho vzpomínat a bude se cítit jako by byl součástí toho filmu samotného. To je to co naše těleso nabízí.

Jíří Korynta: Já mám vzkaz pro lidi. Neposlouchejte soundtracky před filmem, protože to je strašný spoiler atmosféry a děje. Už samotné názvy skladeb často prozrazují, o čem to bude. Už jsem se setkal s lidmi, kteří na nás přišli a až na základě toho co slyšeli, si potom koupili soundtrack k danému filmu. Takže my vlastně děláme reklamu jak filmu, tak tomu soundtracku a to nás těší.

Zdeněk Mucha: Já bych nerad někomu něco nutil, ale pokud má člověk nějaký film, který se mu líbí, tak si určitě rád poslechne melodie z něj naživo. Já bych za to dal taky nevím co… kdybych tady nehrál. Ten film je s tou hudbou prostě spjatý a člověk tu hudbu vnímá, ať chce nebo ne. Ty melodie se mu zaryjí, a když má člověk možnost si to poslechnout naživo, tak se mu otevírá úplně nový rozměr.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

Čtěte také