Rozepsat se o tomhle novém českém filmu mi možná bude dělat potíže, protože bych ho dost dobře dokázala shrnout v jednom jediném slově. Nicméně – poprvé jsme se s filmem setkala v podobě kartonové stojny v kině, která mě vskutku zaujala. Plejáda zajímavých jmen zamodřená k nepoznání v pozadí za drsným Sašou Rašilovem v naprosto odpudivé bundě, k tomu ubíjející font názvu filmu a navrch toho všeho razítko „sponzorováno nadačním fondem Proti korupci“. Druhé setkání – trailer. Když trochu předběhnu, tak lituji, že jsme u něj nezůstala. Je v něm vlastně úplně všechno, a to v mnohem kratším a stravitelnějším podání.
O čem tedy Hranaři jsou? Tuhle otázku si kladu i po zhlédnuté filmu. Tak popořádku: Jsou tam dva manželské páry – Hložovi a Slámovi. Sláma (Etzler) je podnikatel, který si zalouskl na jednu státní zakázku. Slámová (Cibulková) s Hložovou (Brožová) jsou majitelkami firmy poskytující VIP společnice. Hlož (Rašilov) je v nějaké bezpečnostní agentuře – zkrátka on je ten správňák. Kdo je tam dál? Lulu (Langmajer) – to je nějaký věčně se přichichtávající pošuk, pravděpodobně radní, který spolupracuje s milardářem (Dejdar), jenž má zálusk na tu samou zakázku jako Hlož. Pak je tam parta rusáků a politiků, co taky chtějí tu zakázku a jdou doslova přes mrtvoly. A ještě tam je Bishop (Tříska), který je všude, ale všeho všudy řekne asi tři věty (a to na samém konci) a hraje na saxofon.
Tak to jsou myslím všechny hlavní postavy. Teď k ději. Nebo respektive k tomu, co se odehrává na plátně. Všechno to začíná ohlášením smrti ‚Franty Mrázka‘, načež si všechny hlavní postavy zasakrujou a hned poté se přesuneme do současnosti (červenec 2011). A pak začíná něco, co se těžko popisuje, protože jde o sbírku scén, které jsou nesrozumitelné, horko těžko na sebe navazují a celkově naprosto postrádají logiku. Čas od času se stane nějaký očividně důležitý obrat, který divák nemá šanci pochopit a nezbývá mu nic jiného, než se rychle adaptovat na novou situaci. To vše v podání naprosto stereotypních postav/typů, které si ani nestačíte zapamatovat (protože je jich nesmyslně moc), vypouští z úst hotové poklady neboli repliky tak debilní, že mi bylo trapný je jen poslouchat. Všechno je prokládáno masivním product placementem a záběry kamer na ulicích, které přenáší záběry kdovíkam, ale to taky nemá cenu řešit (ačkoli je na ně kladen velký důraz). Po půl hodince sledování tohohle mišmaše jsem měla sto chutí odejít, ale pořád jsem nesmyslně věřila, že se to třeba na konci nějak spojí a vysvětlí. Ale tak každý děláme chyby, že?
Schválně, hádejte, jaké by to jedno slovo bylo?
