První Joker byl enormním diváckým hitem a potvrdil, že okolo zajímavého komiksového charakteru se dá vystavět drásavé drama, které je poutavým exkurzem do mysli šílence. Nyní se navracíme do Gothamu, kde Arthur Fleck v Arkhamské nemocnici čeká na soudní líčení, během kterého se má rozhodnout, zda bude přesunut do jiného zařízení a léčen, nebo jestli dostane trest smrti. Jedná se o kombinaci soudního dramatu a muzikálu, protože Arthur pozná spřízněnou duši a až po uši se zamiluje. Povedlo se tvůrcům z na první pohled nesourodého žánrového mixu vykouzlit i podruhé dechberoucí zážitek, nebo se režiséru Toddu Phillipsovi nepodařilo šíleného klauna ukočírovat?
Komiksy, kde vystupuje Joker, se řadí k mým oblíbeným. Jakýkoli pokus o to, nahlížet na ikonického záporáka trochu jinak je pro mě velmi vítaný. Ta postava přímo vybízí k tomu, aby se s ní experimentovalo a díky své nespoutanosti nabízí pro šikovného scénáristu mnoho způsobů, jak ji uchopit. Proto pro mě předchozí film byl malým zjevením, viděl jsem ho několikrát a patří k dle mého vůbec nejlepším snímkům, založeným na komiksech. Na dvojku jsem se těšil a byl zvědavý, jak se tvůrci popasují s tím, že si pro vyprávění vztahu Jokera a Harley vybrali nesourodou kombinaci dvou žánrů. To, co jsem v kině dostal mě ale překvapilo. Nemile. Snímek Arthura nikam neposouvá, jen pracuje s tím, co se v jedničce už stalo. To samo o sobě nezní tak špatně. Jenže film nijak neakcentuje proměnu, jakou protagonista ve filmu už prodělal. Vlastně ho staví zase na začátek a nutí ho rezignovaně prožít vše znovu. A rezignovaně to vše spěje k neutěšenému závěru. V mnoha ohledech se vlastně jedná o jemný remake. A taky o epizodkovitou snahu o artovost.
Přes dvě hodiny dlouhý film, ve kterém se toho vlastně moc neděje. Do jisté míry by se určitá prázdnost děje dala vytknout i jedničce. Jenomže ta měla skvělou gradaci, přesah a spoustu skrytých detailů. Folie à Deux postrádá podvratnost a nápaditost svého předchůdce. Zatímco minule se dalo hovořit o určitém pohledu na člověka na pokraji společnosti, který se vlivem svého okolí propadá do šílenství, nyní je těžké celé dílo nějak smysluplně uchopit. Jedna linka sleduje soudní drama a vztah Jokera s Harley, druhá je tvořena nesourodými muzikálovými čísly, která působí jako prakticky nesouvisející střípky s minimální vazbou na děj. Celá struktura filmu jako by se Toddu Phillipsovi rozpadala pod rukama, namísto aby před námi rozvíjel důmyslně propletené klubko.
Ani snaha o hlubokomyslně umělecké scény se zrovna nestrefuje do černého. Arthur je zde pojat jako zoufalec, který se k Jokerovi uchyluje jako k sebevědomému alter egu. Jakási snaha naroubovat postavu na true crime tématiku by mohla být nosná, kdyby se jí tvůrci více věnovali. Vše zůstává u drobných náznaků a ztrácí se v melodramatických scénách od soudu. Romance s Harley a její vývoj pak je už jen z podstaty bolestně předvídatelná. Bohužel jako zbytek filmu. Většina zvratů je průhledná. Nejsem fanoušek muzikálů, Joker však na hudbě dost stavěl a u dvojky jsem byl zvědav, jak se s tím tvůrci popasují. Kdyby však abstraktní hudební čísla ve filmu nebyla, na celkovém vyznění děje by to vůbec nic nezměnilo. Nevítězí ani umělecká forma, ani nepříjemně plochý obsah. Zůstávají skvělí herci, kamera a celková vizuální stránka, které bohužel prohrávají marný boj s nezajímavým scénářem a všeobjímající nudou, která tak skvělé postavě, jako je Joker, opravdu nesluší…
Verdikt
Mix muzikálu a soudního dramatu mohl dopadnout dvěma způsoby. Buď skvěle, nebo úplně tragicky. Nic mezi tím. Joker: Folie à Deux byl pro mě osobně asi nejočekávanějším filmem letoška, ze kterého se vyklubalo obří zklamání. Nejvíce mě asi mrzí promarněný potenciál a naprosto toporný scénář. Film je přitom krásně natočený, Joaquin Phoenix a Lady Gaga jsou skvělí. A i přesto, že oba (i zbytek obsazení) hrají jako o život, Gaga si coby Harley krade spoustu prostoru pro sebe, pěvecky film tlačí před sebou (ačkoli Phoenix taky svým zpěvem celkem překvapil), nedaří se z muzikálových prvků zdaleka vykřesat nějakou pamětihodnou sekvenci. V hlavě mi po zhlédnutí neutkvěla žádná choreografie, žádný hudební motiv. Nic.
A to je u filmu, kde snové sekvence plné hudby a zpěvu přímo vybízejí k tomu, aby se filmaři vyloženě kreativně “vyřádili,” prostě špatně. A špatně je to obzvlášť, když máte k dispozici jednu z nejlepších popových zpěvaček současnosti, a talentovanou skladatelku Hildur Guðnadóttir, jež skvěle zachytila Jokerovo šílenství už v jedničce. Tady jsem měl pocit, že nejvýraznější tóny, co ve filmu zazněly, byly právě ty z předešlého filmu. Narážky na komiksový svět jsou fajn, přítomnost jedné známé postavy z Batmanova “miniversa” potěší, ale je to málo. Jediné, co mě opravdu potěšilo, byl závěr, který obratně rozvíjí jednu z hlavních myšlenek, přítomných už v prvním filmu. Joker je něco víc, než jedinec. Idea. Ztělesnění chaosu, který Arthur rozpoutal a pak mu přerostl přes hlavu. Todd Phillips svůj prvotní úspěch nepřekonal, ba dokonce pravděpodobně pohřbil to, co jeho předchozí snímek s ikonickým záporákem dělalo tak skvělým a přelomovým. Tento experiment se bohužel napodruhé nepovedl…
