Násilí může mít různé podoby. Ve válce ho můžete čekat každý den a jste na něj do určité míry připraveni. Co ale násilí od svých partnerů? Přesně tím se zabývaly některé filmy na letošní filmovce. Ale došlo i na odlehčenější filmy, spadající do kategorie komedií.
O žábě a vodě (2025)
Buschi je nemluvný chlapec s Downovým syndromem, který žije v německém Kolíně spolu s dalšími podobně handicapovanými ve speciálním domově. Jeho život nabere nečekané obrátky, když se připlete mezi japonské turisty. S nimi totiž souhrou náhod odjede na cestu po Německu. Začíná zběsilá jízda plná komických situací a nových přátelství.
Feel-good buddy komedie o jazykových a kulturních rozdílech vznikla v mezinárodní koprodukci Německa, Japonska a Švýcarska. Na scénáři se kromě německých tvůrců podílel i japonský scenárista Hyoe Yamamoto. Režisér Thomas Stuber zde vtipné momenty stavěl spíše na střetu dvou kulturních světů. Downův syndrom chlapce tady sice do určité míry hraje roli, ale není tím jediným pilířem. Stuber k němu přistupuje civilně a citlivě a vtipné situace nestaví prvoplánově jen na něm. Naopak ukazuje vnitřní sílu hrdiny, který se se svým náročnějším startem do života i díky novým přátelům z Japonska popere statečně.
Hlavní postavu Buschiho ztvárňuje herec Aladdin Detlefsen, člověk s Downovým syndromem. Pro Detlefsena se jedná o vůbec první hlavní filmovou roli, mimo film nicméně dlouhodobě působí v uměleckém souboru Blaumeier Atelier, který spojuje umělce s postižením. Detlefsen se tak ztotožnil s Buschim o to více, protože stejně jako on vystoupil z komfortní zóny. O žábě a vodě je příjemná jednohubka. Je tu sice pár hluchých a zdlouhavých scén (zvláště na konci) a jednání protagonistů (a tím nemyslím Buschiho) nedává smysl, ale jinak pobaví a vykouzlí úsměv na tváři.
Kronika jedné lásky (1950)
Bohatý a žárlivý milánský průmyslník Enrico Fontana si najme soukromého detektiva, aby prošetřil minulost jeho mnohem mladší manželky Paoly. Netuší však, že tím krásnou ženu znovu svede dohromady s jejím bývalým milencem Guidem. Kromě jejich znovu objevené lásky vyplave na povrch i jejich podíl na tragické smrti někdejší Guidovy snoubenky.
V hrané prvotině Michelangela Antonioniho se prolínají ozvěny italského neorealismu a amerického filmu noir. Režisér totiž nahlíží na detektivní žánr jiným okem. Hlavním protagonistou není detektiv, ale ti, kteří se dopustili zločinu. Detektiv je tu spíše vedlejší postavou a slouží hlavně k posunutí děje. Ústředním motivem celého filmu totiž není samotný zločin, ale vyrovnávání se s jeho spácháním. Výčitky a vina jsou zde hlavními dvěma tématy, které se ve větší či menší míře prolínají celým filmem. Kronika jedné lásky je spíše tragickým příběhem o nenaplněné lásce a sobectví. Důraz je tu také kladen na střet mezi bohatou smetánkou a pracující třídou. Pro fanoušky noir se děj možná až moc vleče, ale fanoučci Antonioniho, Ferlliniho nebo Roselliniho budou spokojeni.
Hlídka v Ardenách (1992)
Ardenský les, prosinec 1944. Zvláštní průzkumný oddíl dostane za úkol zřídit na opuštěném zámečku nedaleko fronty pozorovací stanoviště, aby mohl sledovat nepřítele a hlásit jeho případné pohyby. Netuší však, že nedaleko od nich operuje obdobná německá jednotka se stejným úkolem…
Adaptace knihy Williama Whartona, mimo jiné veterána druhé světové války, je komorním snímkem. Nenajdete tu žádné bombastické bitvy jako například v Zachraňte vojína Ryana, ale o to více se zaměřuje na příběhy šesti vojáků speciální jednotky. Každý z těchto vojínů je jiný, ale společné útrapy války z nich dělají pevnou a netradiční rodinu. Vzájemně si pomáhají a i když spolu ne vždy souhlasí, jsou tu pro sebe. Režisér Keith Gordon vsadí na mladé a v té době ještě relativně neokoukané herce, ze kterých se později vyklubaly hvězdy. A tak se jako divák strachujete o životy herců Ethana Hawka (doma má dva Oscary za vedlejší roli v Traning day a Chlapectví) nebo Garyho Sinise (poručík Dan z Forresta Gumpa). Na své si přijdou i fanoušci Scrubs – ti určitě hned poznají starého známého doktora Coxe (John C. McGinley). Ten se zde ale proměnil v pořádně sviňského velitele. Zmínění pánové, ale i jejich další kolegové podávají skvělé výkony. Hrají decentně, ale o to v tomhle filmu jde. Pro žádné přehnané dramatizování v shakespearovském duchu tu není místo.
Gordon tu také hezky zapracovává nečekané vtipné scény. Ty jsou ale trochu záludně. Díky nim se naladíte na odlehčenější tón a o to více jste pak o pár desítek minut později šokovaní nějakou smutnější scénou. Hlídka v Ardenách na mě působí jako taková filmová povídka – netočí se tu jeden zápletkový twist za druhým a kulisou je tu v podstatě celou dobu jedna zasněžená krajina. Ale to vůbec nevadí. V záplavě všech těch těžkých válečných filmů je velice dobré tu mít komornější, ale o to prohloubenější počin. Film ve své době moc díru do světa neudělal. A to je škoda. I po těch letech by si zasloužil více pozornosti.
Domovina (2026)
Polsko poprvé. Hlavní hrdinkou je herečka, spisovatelka a novinářka Erika Mannová (diváci v ní poznají přísnou šéfku projektu na záchranu Země ve Spasiteli). Ta doprovází svého otce, držitele Nobelovy ceny za literaturu, Thomase Manna při prvním poválečném návratu do rodného Německa. Rodina z něj odešla, když se změnilo ve Třetí říši, v roce 1949 už jsou to ale dva odlišné, ideologicky znepřátelené státy.
Pawel Pawlikowski vsadil na dvě věci, které byste na první dobrou nečekali. Zaprvé se vzdal barvy. Celý film je natočený černobíle. A nutno podotknout, že mu sluší. Dodává mu umělecký rozměr a navíc některé scény vynikají právě díky absenci barvy. Druhá věc, kterou režisér překvapil, je použití jazyka. Svou rodnou polštinu vyměnil za němčinu. A dává to smysl. Díky tomu, že sledujeme osud německé rodiny rozpolcené válkou a emigrací, mu jazyk našich západních sousedů dodává na autenticitě. Vezměte Valkýru s Tomem Cruisem – někteří kritici snímku vyčítali právě to, že mu chybí němčina a že angličtinou se až moc podbízí globálnímu publiku.
Domovina není akční snímek, je to spíše slepenec několika dlouhých statických scén. Pro celé dílo platí přesně to knihách Ernsta Hemingwaye – metoda ledovce. Viditelná část příběhu je jen zlomkem a ukrývá toho mnohem více. Pro to, abyste vše pochopili, musíte mít nastudovanou historii Německa během druhé světové války i po ní a k tomu ještě životopis rodiny bratrů Mannů. Ale i bez toho si Domovinu užijete. Jen se připravte na to, že některé výjevy nepochopíte a budete po konci filmu trochu googlit, na co vlastně daná scéna odkazovala.
Sladký domov (2025)
A Polsko podruhé. Když Gośka pozná na internetu Grześka, je přesvědčena, že je to konečně ten pravý. Je chytrý, vtipný a milý. Navíc má řadu přátel a je oblíbený. Bohužel se pod maskou sympaťáka skrývá násilnické a manipulativní monstrum.
Režisér Wojciech Smarzowski jako autor scénáře čerpal bohužel ze skutečných lidských příběhů, které byly popsány, zaznamenány nebo které sám slyšel. Nesoustředí se pouze na vyprávění příběhu, sugestivně zprostředkovává i psychické stavy oběti domácího násilí. A brilantně pracuje se střihem. Vzpomínky a prožitky hlavní hrdinky se totiž střídají a tvoří náhodně za sebou jdoucí střípky. Divák tak vlastně prožívá stavy přesně takové jako Gośka. Tu její násilnický partner přesvědčuje, že trpí halucinacemi a že se řada jejích útrap ani nestala. Není tomu ale tak. Puzzle si totiž postupně jako Gośka skládáme dohromady a každou další minutou zjišťujeme, jaké je její partner monstrum. U některých scén budete navíc jen zavrtaní do sedaček a pomalu ani nebudete dýchat, jak moc vás svou syrovostí vtáhnou.
Pro hlavní roli Smarzowski vybral Agatu Turkotovou a výběr to byl skvělý. Ta stejně jako její herecký kolega Tomasz Schuchardt hraje jak o život a není se čemu divit, že oba získali řadu ocenění. Celkově je pro mě Sladký domov nejlepším a nejsilnějším filmem letošní filmovky.
