Od finále Stranger Things jsme čekali mnohé: uspokojivé uzavření děje, nečekaný zvrat, něčí smrt, epickou podívanou, vyústění příběhů postav i šťastný konec. Ať už pro vás bylo nejdůležitější cokoli, bratři Dufferové doručili v podstatě všechno. Epizoda „Nohama na zemi“ udělala spoustu věcí správně a jako poslední kapitola uzavřela Stranger Things důstojně.
Ve finále Stranger Things mě nepřekvapilo nic, co by mě vyloženě posadilo na zadek, zarazilo do země nebo mi výrazně zrychlilo tep. Jenže ono to možná ani nemělo. Dufferové udělali přesně to, co udělat chtěli: velký blockbuster v duchu Spielberga, se sladkobolným, ale pořád přece jen šťastným koncem. Spíš jsme to byli my (možná jen já), kdo si vysnil „Krvavou svatbu“. Jenže Stranger Things tenhle typ příběhu nikdy nebyly – a být ani nechtěly. Ostatně sami tvůrci opakovaně tvrdili, že tohle není Hra o trůny. A fakt nelhali.
Čtěte také: Špičková severská kriminálka z Netflixu se vrací. První řadu diváci zhltli na jeden zátah
Vlastně se dá říct, že fanoušci odhadli všechno podstatné už dávno. A rozhodně to nebylo tím, že bychom byli všichni geniální Sherlockové. Ne – jen se to celé dlouho a poměrně okatě sunulo k velké bitvě, která nakonec zabrala celou první hodinu epizody. Nechyběly v ní velkolepé, efekty nacpané pasáže, které byla na velké televizi upřímná radost sledovat. Jenže sázky nepůsobily nijak závratně, protože jsme si byli skoro stoprocentně jistí, jak to dopadne. Bylo zřejmé, že tím hlavním zlem není Vecna (Jamie Campbell Bower), ale Mozkožrout. Věděli jsme, co se ukrývá v kufříku malého Henryho, a o osudu Jedenáctky (Millie Bobby Brown) se taky dalo pochybovat jen stěží.
A nejlepším důkazem toho, čím Stranger Things vždycky byly – a čím být chtěly – se nakonec stal epilog dlouhý 45 minut, zasazený 18 měsíců po bitvě o Hawkins. Je to otevřeně nostalgická tečka, která znovu připomíná, proč jsme si tuhle partu tolik oblíbili. Jenže ani tady se žádné překvapení nekoná.
Místy jsem měl dokonce pocit, že by se bez problémů dalo vynechat několik scén, které až příliš doslovně vysvětlují, co bude s kým dál. Ve výsledku totiž naplno zafungovala hlavně ta úplně poslední – s partií Dungeons & Dragons. Ze všech „teček“ je jednoznačně nejpovedenější: nejdřív nás nenápadně uvede do „dospělosti“ původní party dětí a pak zároveň elegantně předá štafetu další generaci, v čele s Holly (Nell Fisher) a Derekem (Jake Connelly). Přesně takové Stranger Things jsme si zamilovali a přesně takovou poslední scénu jsme potřebovali. A nevím, jak vy, ale já jsem při závěrečné hře v D&D cítil víc emocí než během té „opravdové“ bitvy o osud světa.
