Na festivalu Middle Art převzala cenu Vize za mimořádný přínos filmovému umění. Katarína Štrbová Bieliková, autorka kostýmů k filmům Skleněný pokoj či Vlny, přibližuje, kde hledá inspiraci, co považuje za nejnáročnější a proč je pro ni kostým vždy nedílnou součástí vyprávění.
Jak vnímáte dnešní ocenění – spíše jako zhodnocení vaší dosavadní tvorby, nebo jako motivaci do dalších projektů?
Je to asi obojí. Je příjemné se na chvíli zastavit a ohlédnout za tím, co jsem dosud vytvořila, s pocitem, že mě ještě spousta věcí čeká. Není to tedy uzavření životního díla, spíš takový mezičas.
Takže je to pro vás i motivace a rekapitulace zároveň.
Ano, je to hezký pocit, že člověk jde po cestě, která dává smysl.
Kde obvykle hledáte inspiraci pro svou práci?
Moje práce je specifická v tom, že se vždy odvíjí od lidských příběhů zasazených do různých prostředí a dob. Každý projekt si tedy žádá jinou inspiraci a jiný přístup – někdy čerpám z každodenního života, jindy z archivů nebo výtvarného umění. Často mě inspirují i zdánlivé detaily, třeba tvar nádobí. Je to hlavně o otevřenosti a nastavení mysli.
Máte umělce či umělkyni, jejichž tvorba vás dlouhodobě inspiruje?
Je jich mnoho a těžko bych vyjmenovala konkrétní jména. Každý projekt přinese někoho jiného. Ale kdybych měla zmínit jednu osobnost, která mě ovlivnila už během studií, byl to můj pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Bratislavě – Milan Čorba, kostýmní výtvarník. Byl nesmírně talentovaný, vtipný, pracoval pro film i divadlo, a zároveň byl velmi lidský. Pro mě byl inspirací nejen profesní, ale i osobní.
Který z vašich projektů byl zatím nejnáročnější – a proč?
Momentálně pracuji na minisérii Anežka, což je velmi náročné právě tím, že se odehrává v době, která je nám hodně vzdálená. Vyžaduje jiný přístup, než na co jsem byla aktuálně zvyklá. Velmi náročný byl i Skleněný pokoj, kde bylo třeba vytvořit obrovské množství kostýmů. Ale obvykle si člověk nejintenzivněji pamatuje právě ten poslední projekt.
Často to přirovnávám k porodu – při premiéře se vyplaví endorfiny a zapomenete, v jakých mukách jste to tvořili. A tak jdete znovu a znovu do dalších projektů, i když během práce málo spíte a osobní život jde stranou.
Ale pak přijde pocit uspokojení, že jste to dotáhla do konce?
Krátkodobá radost tam je. Trpíte půl roku a pak se pár hodin těšíte (smích). Ale občas se stane i to, že výsledek mě zklame, i když do něj vložím spoustu energie. A pak jsou projekty, jako třeba Vlny, které rezonují nejen umělecky, ale i společensky. To pak mám pocit, že ta práce stála za to.
Je někdo, s kým byste si přála v budoucnu spolupracovat?
Mám radost z lidí, se kterými pracuji teď – jsou inspirativní a zajímaví. Mým snem je spíš jednou dělat na projektu, který bude dobře zafinancovaný a umožní mi tvořit v ideálních podmínkách, bez neustálé improvizace. To je taková moje vize.
Co pro vás představuje největší odměnu za práci umělce?
Když mi někdo řekne, že ho film zasáhl, že v něm něco zanechal. To je pro mě ta největší odměna.
Jakou radu byste dala mladým umělcům a umělkyním, kteří právě začínají?
Podle mě je důležité poctivé studium a příprava – nasbírat co nejvíce faktografických informací, poznat dobu a téma do hloubky. A pak je vědomě opustit, pokud to dílo vyžaduje stylizaci. Ale musíte vědět proč.
Myslíte, že je dnes pro mladé těžší prorazit?
Ano, myslím, že doba je komplikovaná a roztříštěná. Na školách vychází spousta absolventů a skutečný výběr probíhá až v praxi. Na jednu stranu je to dobře, protože víc lidí dostane šanci. Na druhou stranu často chybí praxe, kterou ne každý má možnost získat. Ale i u mě už několik mladých asistentů postupně přešlo k vlastní práci – to je také cesta.
V rámci festivalu Middle Art – co vás nejvíc překvapilo?
Nejvíc mě překvapil velký zájem o profesi kostýmní výtvarnice. To je nebývalé. Často jsme totiž přehlíženi – i na velkých festivalech, třeba v Karlových Varech, najdete v katalozích spoustu uvedených profesí, ale kostýmní výtvarník tam není. Přitom kostým je na plátně přítomný téměř neustále.
Bylo to tedy velmi milé překvapení. I přes nabitý pracovní program jsem si říkala, že tomuto festivalu musím věnovat čas a energii. Je to krásné, že se podařilo udělat i výstavu. A cena je příjemná odměna – vybočuje z klasického pojetí festivalů a je to něco originálního.
