Po druhé řadě Hry na oliheň bylo na místě obávat se, zda se seriál nepromění v parodii sebe sama – v další produkt zaměřený na zisk, který ztratí své původní poselství, podobně jako se to stalo v případě španělského hitu Papírový dům. Naštěstí měl Dong-hyeok Hwang jasný plán. A tak jsme po rozpačité druhé sezóně z konce minulého roku dostali třetí.
Třetí řada Hry na oliheň navazuje přesně tam, kde ta předchozí skončila. Seong Gi-hun se musí vzchopit a i přes pokus o vzpouru a zmaření her se dál účastní smrtící soutěže o vysokou výhru. Už trailery (mimochodem prozradily víc, než by bylo zdrávo) napověděly, že show must go on.
Čtěte také: Iron Man má nástupkyni. Předem odepisovaný Marvel seriál dorazil online
Než se ale dostaneme k tomu, co je při hodnocení tohoto seriálu skutečně důležité, musím si postesknout nad jedním zásadním problémem – totiž že se tohle označuje jako „třetí řada“. Netflix se tak rozhodl a nikdo s tím nic nenadělá, ale ve skutečnosti jde o druhou část druhé řady. Třeba poslední sezóna Stranger Things byla rozdělena na tři části a nerozumím tomu, proč platforma nezvolila podobný přístup i v případě druhé a třetí řady Hry na oliheň, které tvoří jeden kompaktní celek.
Když už máme otázku „Hra na oliheň 2,5“ vyřešenou, je čas přejít k samotnému obsahu nových epizod – a ten rozhodně nabízí dostatek emocí, napětí i zábavy. Série začíná přesně tam, kde ta předchozí skončila, takže Seong Gi-hun se musí dát dohromady a navzdory pokusu o vzpouru a snaze rozvrátit celý systém se znovu zapojuje do smrtící hry s vysokou výhrou. Hrdina prochází skutečnou krizí – zpochybňuje vlastní motivace i víru ve společnost, která je ochotná vsadit na jednu kartu nejen svůj život, ale i životy ostatních, včetně zcela nevinných lidí, jen aby zbohatla.
Režisér Dong-hyeok Hwang hned zkraje odsune trable Gi-huna na čas stranou, aby vytvořil prostor pro jiné postavy – zejména během nové hry, která připomíná smrtící verzi na honěnou. V jejím průběhu dochází k několika dramatickým momentům a – jak si lze snadno domyslet – i k loučení s některými z hráčů. Podobně jako v další smrtící hře začínají na povrch vystupovat skutečné emoce. I když ona zmíněná honička nepůsobí na první pohled nijak výjimečně, tvůrci ji dokážou vyprávět tak, aby byla naplněná napětím a vtáhla diváka do děje. Postav, kterým lze fandit, už moc nezbývá, takže každá další smrt působí o to silněji – a divák má pocit, že se skutečně blíží k finále, které by nemělo zklamat.
Je samozřejmě nutné brát v potaz, že hráči jsou pod obrovským stresem, nemyslí racionálně a jednají podle základních instinktů. Takové vysvětlení by ale dávalo smysl jen v případě skutečných účastníků podobných her, ne fiktivních postav, kterým by přece jen šlo dopřát o něco víc logiky v jejich rozhodování. Samo o sobě by to tolik nevadilo, kdyby tvůrci nezačali sázet na okatě laciné triky, které mají jen zvýšit napětí a dostat postavy těsně před finále do zdánlivě bezvýchodné situace.
Dong-hyeok Hwang nezapomíná ani na vedlejší dějové linie – například na příběh detektiva, který se snaží najít ostrov, kde se odehrávají smrtící hry, a zároveň pátrá po svém bratrovi. Bohužel i tentokrát tento motiv působí jen jako výplň. Přestože dojde k určitému vygradování, je těžké ho považovat za něco víc než zbytečnou vsuvku. O něco zajímavější je příběh No-eul, bývalé vojačky severokorejské armády, která se konečně pouští do nějaké akce. I když její dějová linie rovněž působí poněkud nadbytečně, umožňuje alespoň nahlédnout na krutou hru z druhé strany – tedy z pohledu strážců a jejich „vedlejší činnosti“.
Po prvních pěti epizodách z šesti platí, že jde o mnohem povedenější sérii než byla ta druhá. Soustředění se na menší počet postav přineslo větší dávku emocí a napětí, přičemž samotné hry si zachovaly svou brutalitu. Sázky jsou vysoké a je to znát od první epizody – a právě předposlední díl zanechává diváka s řadou otázek, aniž by naznačil, jak se budou dál vyvíjet osudy Gi-huna a kdo si nakonec odnese pohádkovou výhru.
