
Drama Vzor v koprodukci čtyř zemi – Slovinska, Česka, Itálie a Srbska – nabízí zajímavý pohled na problémy spojené s dospíváním, ale především šikanu a její možné důsledky.
Jakousi ústřední postavou je čtrnáctiletý Jan, který se s matkou přestěhuje z velkého do menšího města. Musí poznat nové spolužáky, a především se pokusit nějak začlenit. To ovšem není vůbec jednoduché, když je jeho matka psycholožkou ve škole a navíc má své vlastní problémy. Navíc ho místní zasvětí do hry na “sluníčko“, která ovšem rozhodně nezpůsobuje tolik radosti jako teplo vyzařující hvězda.
Žádný mainstream, o to zajímavější obsah

V první řadě je nutné si uvědomit, že se nejedná o žádný mainstreamový film a rozpočet byl spíše menší. Což ovšem není hlavní faktor ovlivňující kvalitu samotného snímku. Daleko důležitější jsou totiž daná témata, kterými se zabývá.
Čtěte také: Netflix uvedl polskou kriminálku o sexuálních zločinech na ženách. Jde hluboko pod kůži
Šikana a boj s ní je celosvětovým problémem, který asi nikdo jen tak nevyřeší. Ve Vzoru můžete vidět její opravdu drsnou až extrémní formu, jenž ovšem rozhodně nemusí být zcela nereálná. Bohužel se i na českých školách stávají strašné věci, po nichž může přijít až ten nejhorší důsledek – že se psychicky poškozený jedinec pokusí o sebevraždu.
Tím vlastně celý film začíná. Vidíme pohled na pískoviště, na něž najednou spadne lidské tělo. Až poté se začne rozvíjet zápletka, která vlastně všechno vysvětluje. Divák má možnost vidět určitou hru mládeže, u níž ti šikanující nevidí hrozící katastrofální důsledky. Navíc se do toho přidávají i problémy s dospělými, které jsou zase zcela odlišné a navzájem si tyto dvě skupiny nemohou porozumět.

Dále je tu zajímavá postava souseda hlavního hrdiny, který pro něj začne sloužit jako vzor. Ostatně nejen po tomto vztahu je celý snímek pojmenován. Nakonec se všechno ovšem trochu otočí a sklouzne do špatného směru. Stejně jako u většiny ostatních věcí ve filmu je i v tomto případě ukázána spíše krajnější podoba. Vše je trochu přemrštěné, aby to dokázalo diváka donutit k zamyšlení. Vzor je tu ukazován především v té nesprávné podobě.
Česká stopa u kamerových záběrů
Kompletní kamerová složka vznikala v českých rukou a rozhodně se nemáme za co stydět. Snímek je zobrazen velice dobře, scény jsou natočeny dostatečně dramaticky. Povětšinou si vlastně jede ve svižném tempu, určitý výrazný moment střídá další. Především si udržuje pozornost sledujícího, který s napětím očekává, jak se to celé vyvrbí.
Vlastně se tedy díky námětu jedná o poměrně temnou záležitost, přičemž to tvůrci ještě s chutí přiživují. Zároveň ovšem obsahuje věci, o nichž je důležité mluvit a přemýšlet o nich. Klidně bych si dokázal představit, že by se film ze vzdělávacích důvodů pouštěl ve školách. Dokázal by totiž mladé dostatečně zaujmout, ale ukázat i následky podobných činů.
Trochu zbytečné mi přijde spojování děje s epidemií koronaviru. Všechno vlastně začíná za lockdownu, posléze tu většina postav nosí roušky, mluví se o zákazu vycházení apod. Za mě to akorát trochu odvádí pozornost od hlavního problému, což zde není potřeba.
Verdikt
Vzor je tak velice zajímavým filmem, který si na nic nehraje a odkrývá pravou tvář pojmu šikana. Nestaví na slavných hercích, přesto si jeho účastnící zaslouží pochvalu. A to nejen představitel čtrnáctiletého Jana France Mandić, ale třeba i herečka Mojca Funkl v roli jeho matky, která se musí potýkat s vlastními démony.
Trochu mě jen mrzí, že samotný hlavní problém tu vlastně zůstal v závěrečné fázi nepotrestán. Zápletka cílí zejména na objekty šikany, které se díky ní rovněž musejí ukázat jako ti „silní. Původce všeho zla zůstane vlastně tak trochu mimo a není tu ani vysvětleno, z jakého důvodu to všechno dělá. Rozhodně by tak šlo film ještě trochu doplnit, ale i v této podobě se jedná o velice pozoruhodnou záležitost.
