Dvě herecké legendy a jedna vizionářská režisérka. To není popis tvůrců tohoto počinu, ale jeho postav. V hvězdně obsazeném španělském Filmu roku režisérů Mariana Cohna a Gastóna Duprata jsme totiž svědky zkoušek na chystaný snímek. S velkým „S.“ Jedná se o drama a zároveň i vychytralou satiru na herce, režiséry, producenty a vlastně tak nějak i celý průmysl. Jak se to celé povedlo?
Starý boháč se na sklonku života rozhodne zanechat za sebou odkaz, pro který by si ho lidé okolo pamatovali. Rozhodne se proto stát producentem velkého filmu. A jelikož jsou jeho zdroje značné, najde si tu nejlepší možnou režisérku (Penélope Cruz). Nu a ta pak nepřekvapivě obsadí dva nejlepší možné herce (Antonio Banderas a Oscar Martínez). Problém je, že jsou všichni docela jiní a mají diametrálně odlišný přístup k práci i představu o ní. Co by tak mohlo být naprosto rutinním zkoušením na natáčení se stává emocemi nabitým soupeřením dvou sebestředných mužských eg a excentrické režisérky, která se své „svěřence“ snaží korigovat. Co by se asi tak mohlo pokazit?
Oscar Martínez ztvárňuje herce ze staré školy. Hrdého praktika a intelektuála, který na jednu stranu naprosto pohrdá konzumní zábavou a komerčně nabubřelými oceněními, na stranu druhou doslova prahne po uznání. Antonio Banderas tu pak hraje jeho pravý opak – hereckou hvězdu typicky Hollywoodského střihu, jež hraní nebere tolik jako nějakou vyšší formu umění. Na konfliktu těchto dvou silných a docela rozdílných osobností pak celý film staví a odráží ji jak příběhově (jistě není náhodou, že postavami, které mají herci hrát jsou odcizení bratři), tak v obrazech (hned v úvodu je obratně nastíněn kontrast, kdy jeden z mužů přijede na adresu režisérky v taxíku, zatímco druhý v luxusním sportovním autě za doprovodu přítelkyně).
Dostává se k nám veskrze komorní podívaná, odehrávající se víceméně ve velmi minimalistických, moderních interiérech a stavící na dialozích mezi třemi postavami. Ambice dosti divné filmařky a snaha o herecká cvičení narážejí na skálu v podobě nepříliš spolupracujících podřízených. Na paškál si zde tvůrci berou tři hlavní zmíněné stereotypy. Každý z nich má potenciál se dotknout někoho jiného „z branže,“ snad toto dílo přijmou se stejnou mírou sebeironie, s jakou byl vytvořen. Naráží na nabubřelost a místy i překvapivou plochost uzavřeného světa umělců, kteří se mnohdy berou zbytečně vážně a schopnost spolu fungovat, aniž by se nepřizabili se často blíží nule. Krásné je, že coby divák jsem se stoprocentně nepřiklonil na stranu ani jedné postavy, takže jsem co chvíli fandil někomu jinému (až na finále, kde je to poměrně jasné). Tahle převážná nejednoznačnost tomu všemu dosti přidává.
Verdikt
Film roku je jedním z těch dramat, která by zkrátka nefungovala bez dobrých herců. Což tady naštěstí neabsentuje. Trojlístek hlavních protagonistů má mezi sebou skvělou chemii a ač má snímek nálepku komedie a smát se opravdu budete, tak většinou spíš jen hořce. I přes přehršel sebeironie jde totiž převážně o drama, beroucí si na paškál mnohá zákulisní úskalí filmové branže, kde bezesporu existuje koňská dávka talentu, ale v docela odlišných podobách, jež dohromady vytvářejí nekompaktní třaskavou směs. Lidé od filmu z toho tak, jak jsou zde vykresleni nevychází právě nejlíp. Je to vtipné a přitom smutné a všichni tři titulní herci jsou skvělí, přitom má celý snímek i emotivní přesah a rozhodně neupadá do vod laciné parodie, čehož jsem se u traileru přeci jen maličko obával. Obratně nastavené zrcadlo pokrytectví Hollywoodu a vůbec áčkové produkci okolo pohyblivých obrázků. Tohle se povedlo.
Film roku / Competencia oficial
Trailer
Španělsko 2021, 114 min
Drama / Komedie
Režie: Mariano Cohn, Gastón Duprat
Hrají: Penélope Cruz, Antonio Banderas, Melina Matthews, Oscar Martínez, Irene Escolar, Carlos Hipólito, Pilar Castro, Manolo Solo, José Luis Gómez, a další.
