Komorní drama Václava Kadrnky se v České republice představilo v rámci filmového festivalu v Karlových Varech, do slovenských kin míří nyní. Režisér ve vizuálně poutavém snímku pomocí symbolů rozvíjí příběh jedné lidské tragédie, pochopení a smíření.
Ústředními postavami dramatu jsou Otec, Matka a Syn. Otec v důsledku otoku na mozku upadá do kómatu a Matka se Synem neúnavně bdí u jeho lůžka. Snaží se hledat správná slova, jak Otce probudit, přesvědčit některou z částí jeho mysli, aby donutila tělo se hojit a vrátit se do říše živých. Matka i Syn si postupně uvědomují, že plán, na který spoléhají nefunguje, a nezbývá nic jiného, než smířit se se stále reálnější možností, že Otec se možná již neprobere.
Snímek má svým provedením velmi blízko k divadelní hře, divák chápe, že sleduje herce, prostory jednotky intenzivní péče jsou kulisou a ve skutečnosti nesledujeme skutečnou rodinu. Jevištěm snímku je nemocniční budova, ve které čas ztrácí na významu. Netušíme, zdali zde s trpící rodinou trávíme dny či týdny. Především díky kameře Raphaëla O’Byrne, která na scéně vždy spočine o několik vteřin déle, než by divák očekával, se nemocniční chodby mění v bludiště, ve kterém neexistuje kontinuita, logika, ani hranice mezi přáním a realitou, myšlenkou a vzpomínkou. Postavy narušují symetrii divadelní scény, vchází a zase odchází jako figurky, které ještě zcela netuší, že nedokáží zvrátit vlastní osud. Mění se v šachové figurky opakující své repliky jako páky obrovského nemocničního stroje, se kterým jsou navždy spoutány. Středobodem filmového mikrovesmíru se stává nemocniční pokoj, ve kterém zůstává na svém místě jediné lůžko s tím, který se neprobouzí.
Nemocniční svět mezi čtyřmi stěnami
Zpráva o záchraně mrtvého nechává diváka pochopit, aniž by ho vodila za ruku a cokoliv vysvětlovala. Postavy nijak nepředstavuje, poznáváme je jen povrchně skrz vzájemné dialogy. Slovy přitom snímek neplýtvá, představuje pouze modelovou situaci, do které lze zasadit kohokoliv. Postavám Matky výborně ztvárněné Zuzanou Mauréry a Syna v podání Vojtěcha Dyka chybí hloubka, kterou ovšem film svou minimalistickou strukturou nevyžaduje. Podobně jako slovy neplýtvá film ani emocemi. Nesnaží se ze sledujících vymačkávat slzy, nehraje na dojetí ani sentiment. Autenticita je zde natolik věrná, až paradoxně působí poněkud odtažitě až chladně.
Důraz na faktičnost filmu je pozorovatelný i ve zvoleném formátu. Václav Kadrnka pro svůj film, vycházející z reálné zkušenosti, zvolil úzký vertikální obraz podtrhující narativní charakter filmu. Jediné scény mimo nemocnici jsou věnované pohledu z okna na probíhající přestavbu. Mnoho polocelkových záběru sleduje nemocniční i užité stroje. Z automatu na kávu vytéká tekutina na podlahu. Ze sluchátek hraje nahrané vystoupení vnuka muže v kómatu. Přístroj připevněný k hrudi vytrvale měří srdeční tep. Doktoři a zdravotní sestry provádějí denní rutinu s mechanickou přesností.
Podobně jako v režisérově předchozím snímku Křižáček i pro Zprávu o záchraně mrtvého vytvořilo hudbu duo Ireny a Vojtěcha Havlových. Soundtrack, který vznikal tři roky film dokonale podtrhuje. Prostupují jím motivy ztráty milovaného, bolesti i tenká hranice mezi životem a smrtí. Hudba na sebe zároveň nestrhává přílišnou pozornost, velký prostor je věnován i tichu a ruchům. Pokud je ovšem hudba přítomna, umožňuje soustředit se na všechny aspekty filmu, nenapovídá, nevodí za ruku a nechává každého sledovat drama tak, jak sám uzná za vhodné.
Verdikt
Zpráva o záchraně mrtvého představuje svěží vítr české filmové scény. Václav Kadrnka se v něm svěřuje s niterní vzpomínkou a představuje ji divákům syrově, bez emocí s až dokumentární přesností. To vše zasazuje do nevšedního vizuálu s divadelní krásou i povrchností 90 minutového snímku. V závěru uchyluje k symbolice a mnohé z diváků může zklamat absence rozuzlení. I v tom ale spočívá kouzlo minimalistického snímku, otázkou zůstává, zdali je na něj publikum připraveno.
Zpráva o záchraně mrtvého / Saving One Who Was Dead
Trailer
Česká republika, Slovensko, Francie 2021, 90 min
Drama
Režie: Václav Kadrnka
Hrají: Vojtěch Dyk, Zuzana Mauréry, Petr Salavec