Nabarvené ptáče je pro jeho autora Václava Marhoula velmi osobním a sentimentálním projektem. Z diváckého hlediska je však projektem přinejmenším váhavým, ne-li rovnou rozporuplným. Mísí v sobě umělecké atributy dosahující absolutního vrcholu toho, co je audiovizuální médium schopno nabídnout, a přitom se pohybuje na hraně vypravěčsky snesitelného pojetí, ze kterého může být nejeden divák velmi rozpačitý. Jaké tedy je Nabarvené ptáče?
Už dlouho jsem nezažil tak značný rozpor mezi formou a obsahem. Stylisticky a formálně je Nabarvené ptáče v kontextu moderní české kinematografie zcela unikátním dílem, protože dokáže prudce a pestře střídat náladu mimořádně kreativní prací s kompozicí a estetickými aspekty jednotlivých záběrů. Je neuvěřitelné, s jakou reflexí tu tvůrci dokázali oživit vizuál nejen perfekcionisticky vystavěnou mizanscénou, ale i pečlivou a systematickou hrou s kontrasty a stíny černobílého obrazu.
To je něco, co nemá v dějinách československé umělecké audiovizuální tvorby obdoby. V tomto ohledu tak může konkurovat i hollywoodské produkci s nesrovnatelně vyššími ambicemi. Co se týče účelné a vědomé hry s obrazem, Nabarvenému ptáčeti paradoxně nesahá po kotníky ani řada barevných snímků, které se vyznačují snahou obraz podobnou formou kreativně tvarovat; v tomto směru dokázal Marhoul dílu vdechnout výjimečně osobitý styl a zcela neopakovatelnou atmosféru. Přesto, obsahově je to film nanejvýš průměrný, třebaže se tváří jinak; paradoxně právě v oné formě, která na první pohled působí relativně komorním dojmem, se skrývá daleko víc emocí, než v příběhu samotném, o němž se mluví jako o silném a zapamatovatelném.
Docela dobře si dovedu představit, že z časového rámce, v němž se film odehrává, bychom mohli vytáhnout řadu daleko silnějších a filmařsky vděčnějších motivů a témat; Nabarvené ptáče se svým obsahem snaží za každou cenu šokovat, ale daří se mu to jen v prvních několika desítkách minut. V jeho průběhu totiž zjistíte, že je přísně monotónní a předvídatelný, a v epizodních subpříbězích, které snímek ucelují, se jednotlivé prvky až příliš často opakují. Kvůli tomu postrádá dynamiku a schopnost udržet si moment překvapení déle, než zhruba hodinu; to je u snímku, jehož stopáž dosahuje skoro tří hodin, zatraceně málo.
Daná monotónnost je zcela jednoznačně, aspoň do jisté míry, uměleckou analogií k monotónnosti utrpení, jež hlavní hrdina zažívá; to je v pořádku, nicméně z diváckého hlediska je tato monotónnost mnohem méně efektní, než by mohla být. Navíc, narativní struktura je v zásadě omezena na první a poslední půlhodinu; v tom, co je mezi tím, se neodráží žádný pohyblivý ucelený příběh, žádná emoční hloubka, jen čistokrevný archetyp patologického smolaře, jehož vývoj je velmi sofistikovaný na úrovni děje (kdy se na Joskovi a jeho reakcích odráží předchozí zkušenosti, jako např. pověšení kozla v paralele s tím, jak byl Joska pověšen v příběhu dříve, ad.), ale nikoli na úrovni emocí, a tak do jeho duše, zvlášť vzhledem k chladné interpretaci filmu zcela bez hudebního podkresu, není snadné proniknout.
Z Nabarveného ptáčete je proto těžké odnést si i jakýsi haló efekt, který by za daných okolností mohl být tím jediným, co z hlediska očekávané katarze nabízí. Pravda, řada dílčích scének si nezadá se Švankmajerovou tvorbou a rozhodně je zajímavé je vidět, už díky formě, o níž byla řeč; jako skládačka několika epizodních historek tak Nabarvené ptáče může obstát. Jako celek je však narativně i emocionálně příliš slabý a plochý, a na to, co chce nabídnout, s tím scenáristicky neumí příliš dobře pracovat.
To je škoda, protože v jednotlivých peripetiích byl rozhodně prostor pro rozmanitější a atraktivnější práci s vyprávěním. Marhoul však nechal příběh až příliš plynout, a tak se spíše než na systematické drama díváme na sekvenci strastiplných epizod ploché postavy v ich-formě, které chybí tón a směr a tím pádem do jisté míry i charakter; pravda, takové pojetí sice asi nebylo Marhoulovým záměrem, nicméně jako divák jsem čekal víc.
Velmi rád bych od tandemu Marhoul / Smutný viděl nějaký pestřejší a okázalejší snímek, protože mimořádnost jejich úspěchu tkví zejména ve formě, s kterou dokáží prostřednictvím obrazové estetiky sdělovat. Ale funguje to spíše na kratších výpravných segmentech; méně už v jednolitém strukturálně uspořádaném filmu. I kritice navzdory je však Nabarvené ptáče konkurenceschopné umělecké dílo světové úrovně, a to je něco, co v našich končinách nevidíme často a neviděli jsme od Hořícího keře. Zrovna tak věřím, že Marhoul rozhodně neřekl poslední slovo, a jestli má některý „náš“ tvůrce řemeslný i tvůrčí potenciál dobýt filmový svět, pak právě Marhoul stojí v první řadě.
Nabarvené ptáče / The Painted Bird
Trailer
Drama / Válečný
Česko / Slovensko / Ukrajina, 2019, 169 min
Režie: Václav Marhoul
Hrají: Petr Kotlár, Udo Kier, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands, Barry Pepper, Alexej Kravčenko