Nabarvené ptáče je pro jeho autora Václava Marhoula velmi osobním a sentimentálním projektem. Z diváckého hlediska je však projektem přinejmenším váhavým, ne-li rovnou rozporuplným. Mísí v sobě umělecké atributy dosahující absolutního vrcholu toho, co je audiovizuální médium schopno nabídnout, a přitom se pohybuje na hraně vypravěčsky snesitelného pojetí, ze kterého může být nejeden divák velmi rozpačitý. Jaké tedy je Nabarvené ptáče?
Už dlouho jsem nezažil tak značný rozpor mezi formou a obsahem. Stylisticky a formálně je Nabarvené ptáče v kontextu moderní české kinematografie zcela unikátním dílem, protože dokáže prudce a pestře střídat náladu mimořádně kreativní prací s kompozicí a estetickými aspekty jednotlivých záběrů. Je neuvěřitelné, s jakou reflexí tu tvůrci dokázali oživit vizuál nejen perfekcionisticky vystavěnou mizanscénou, ale i pečlivou a systematickou hrou s kontrasty a stíny černobílého obrazu.
To je něco, co nemá v dějinách československé umělecké audiovizuální tvorby obdoby. V tomto ohledu tak může konkurovat i hollywoodské produkci s nesrovnatelně vyššími ambicemi. Co se týče účelné a vědomé hry s obrazem, Nabarvenému ptáčeti paradoxně nesahá po kotníky ani řada barevných snímků, které se vyznačují snahou obraz podobnou formou kreativně tvarovat; v tomto směru dokázal Marhoul dílu vdechnout výjimečně osobitý styl a zcela neopakovatelnou atmosféru. Přesto, obsahově je to film nanejvýš průměrný, třebaže se tváří jinak; paradoxně právě v oné formě, která na první pohled působí relativně komorním dojmem, se skrývá daleko víc emocí, než v příběhu samotném, o němž se mluví jako o silném a zapamatovatelném.
Docela dobře si dovedu představit, že z časového rámce, v němž se film odehrává, bychom mohli vytáhnout řadu daleko silnějších a filmařsky vděčnějších motivů a témat; Nabarvené ptáče se svým obsahem snaží za každou cenu šokovat, ale daří se mu to jen v prvních několika desítkách minut. V jeho průběhu totiž zjistíte, že je přísně monotónní a předvídatelný, a v epizodních subpříbězích, které snímek ucelují, se jednotlivé prvky až příliš často opakují. Kvůli tomu postrádá dynamiku a schopnost udržet si moment překvapení déle, než zhruba hodinu; to je u snímku, jehož stopáž dosahuje skoro tří hodin, zatraceně málo.
Daná monotónnost je zcela jednoznačně, aspoň do jisté míry, uměleckou analogií k monotónnosti utrpení, jež hlavní hrdina zažívá; to je v pořádku, nicméně z diváckého hlediska je tato monotónnost mnohem méně efektní, než by mohla být. Navíc, narativní struktura je v zásadě omezena na první a poslední půlhodinu; v tom, co je mezi tím, se neodráží žádný pohyblivý ucelený příběh, žádná emoční hloubka, jen čistokrevný archetyp patologického smolaře, jehož vývoj je velmi sofistikovaný na úrovni děje (kdy se na Joskovi a jeho reakcích odráží předchozí zkušenosti, jako např. pověšení kozla v paralele s tím, jak byl Joska pověšen v příběhu dříve, ad.), ale nikoli na úrovni emocí, a tak do jeho duše, zvlášť vzhledem k chladné interpretaci filmu zcela bez hudebního podkresu, není snadné proniknout.
Z Nabarveného ptáčete je proto těžké odnést si i jakýsi haló efekt, který by za daných okolností mohl být tím jediným, co z hlediska očekávané katarze nabízí. Pravda, řada dílčích scének si nezadá se Švankmajerovou tvorbou a rozhodně je zajímavé je vidět, už díky formě, o níž byla řeč; jako skládačka několika epizodních historek tak Nabarvené ptáče může obstát. Jako celek je však narativně i emocionálně příliš slabý a plochý, a na to, co chce nabídnout, s tím scenáristicky neumí příliš dobře pracovat.
To je škoda, protože v jednotlivých peripetiích byl rozhodně prostor pro rozmanitější a atraktivnější práci s vyprávěním. Marhoul však nechal příběh až příliš plynout, a tak se spíše než na systematické drama díváme na sekvenci strastiplných epizod ploché postavy v ich-formě, které chybí tón a směr a tím pádem do jisté míry i charakter; pravda, takové pojetí sice asi nebylo Marhoulovým záměrem, nicméně jako divák jsem čekal víc.
Velmi rád bych od tandemu Marhoul / Smutný viděl nějaký pestřejší a okázalejší snímek, protože mimořádnost jejich úspěchu tkví zejména ve formě, s kterou dokáží prostřednictvím obrazové estetiky sdělovat. Ale funguje to spíše na kratších výpravných segmentech; méně už v jednolitém strukturálně uspořádaném filmu. I kritice navzdory je však Nabarvené ptáče konkurenceschopné umělecké dílo světové úrovně, a to je něco, co v našich končinách nevidíme často a neviděli jsme od Hořícího keře. Zrovna tak věřím, že Marhoul rozhodně neřekl poslední slovo, a jestli má některý „náš“ tvůrce řemeslný i tvůrčí potenciál dobýt filmový svět, pak právě Marhoul stojí v první řadě.
Nabarvené ptáče / The Painted Bird
Trailer
Drama / Válečný
Česko / Slovensko / Ukrajina, 2019, 169 min
Režie: Václav Marhoul
Hrají: Petr Kotlár, Udo Kier, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands, Barry Pepper, Alexej Kravčenko
Po shlédnutí filmu musím chca nechca souhlasit se všemi kritiky tohoto „veledíla“ (ač s mnohými jindy nemohu souhlasit v ničem). Film vlastně nemá děj v pravém slova smyslu a je spíše sepencem jednotlivých epizod, u nichž mnohdy postrádám logiku posloupnosti. Například jak se hlavní hrdina po přijetí mezi rudoarmějce (dokonce s dětskou uniformou na míru jako pravý „syn pluku“ a osobními sympatiemi ze strany kapitána Rudé armády, který se už na něho pokouší působit i politicky) najednou dostane do (ukrajinského či polského???) sirotčince? To zcela odporuje tehdejší vcelku obvyklé praxi. Už v půlce sledování mě napadlo, proč si pan režisér Marhoul nevzal více mustr od svých světově proslulých kolegů, kteří filmy s obdobnou tématikou v mnulosti skutečně natočit dovedli a jejichž díla jsou slavná dodnes. Mám na mysli především Klimova s jeho legendárním Jdi a dívej se jako skutečný etalon pro každého, kdo by se chtěl do něčeho takového pustit. Rozhodně bych nezapomínal (jako dosud všichni srovnávající kritici) na Lordana Zafranoviče a jeho Okupaci v 26 obrazech, neboť i ta může sloužit za (bohužel zatím nedostižný) vzor. Je smutné, že se současná česká kimematografie nemůže na mezinárodním poli přezentovat ničím lepším…