Tarantino je výrazný a sebejistý, ale i lehce kontroverzní tvůrce, přinejmenším co se politické nekorektnosti a užívání násilí jako stylistického interpretačního nástroje týče. Tuto pověst během své pestré kariéry potvrdil několikrát a nyní jednoznačně dovršil prostřednictvím Tenkrát v Hollywoodu. V něm velmi osobitým a esteticky jedinečným způsobem propojuje svůj fikční svět s realitou a vytváří tak jakousi alternativní dimenzi, která má v jednotlivostech všechno, co byste od Tarantina čekali, a přitom se ve svém celku může zdát značně méně “tarantinovská”, než jsme byli dosud zvyklí.
Tenkrát v Hollywoodu je čistokrevně charakterový film. Tarantino tu při psaní scénáře trochu nezvykle stavěl narativ až na pečlivě vybudovaných archetypech, tři vrstvy příběhových linek tak zůstávají až na pozadí fikčních charakterů a filmu jednoznačně dominují vývoje a vztahy postav na úkor samotného vyprávění. To si může v současné kinematografii dovolit jen pár tvůrců, v čele s Tarantinem, jehož tříštění principů Aristotelova dramatu – zejména scénami, které nijak neposouvají děj, ale pouze budují napětí skrze zbytné dialogy – je proslulé.
Ale nejen to. Také deformace reality v syžetu, typická pro Tenkrát v Hollywoodu, je něčím, na co si troufne snad jen Tarantino. Ono prolínání skutečných událostí a někdy až absurdní fikce nicméně není v žádném z mnoha případů aplikováno nahodile nebo čistě na efekt, ale pokaždé má aspoň symbolický (a místy dokonce až surrealistický) význam, odkazující buď na linie příběhů jednotlivých postav, nebo na dobu přelomu klasického a postklasického Hollywoodu. A právě na této pomyslné hranici mezi skutečností a tarantinovskou fantazií zvládá autor budovat mimořádně hravé napětí, které si musíte užívat, protože struktura dílčích sekvencí je často koncipována tak, že vyvolává zřejmá očekávání, k jejichž realizaci nakonec vůbec nedojde, a jindy naopak dochází ke zvratům, ke kterým žádná vodítka neexistují.
Jeho bourání diváckých předpokladů, pomalé tempo, pozvolna gradující konflikty či prudká a nečekaná vyvrcholení – zejména v poslední půlhodině filmu, která je jedním z nejzábavnějších tvůrčích úseků Tarantinova celoživotního portfolia – ale nemusí sednout každému. Tvůrce se na tomto ohromujícím opusu, jež je zjevnou nostalgickou oslavou jeho mládí, občas nechává unést svou vlastní subjektivitou a utápí tím geniálně sofistikované charaktery v povrchním příběhu, který film tak trochu okrádá o ambice.
Tarantino se netají tím, že natočil Tenkrát v Hollywoodu zejména sám pro sebe, využil pro něj své vlastní vzpomínky, a my se tak skrze něj díváme do hlavy autorovi, jehož téměř obsedantní fascinace touto érou hollywoodské produkce je zcela explicitně patrná. Bez jeho popularity a výsadního postavení v Hollywoodu, které mu umožňuje natočit prakticky cokoliv, co si usmyslí, by jen těžko měl oporu v diváckých preferencích a potažmo ochotě studií takový film zaplatit; ne snad, že by to bylo na škodu, ale Tenkrát v Hollywoodu není mainstreamový snímek a od začátku neměl potenciál stát se rekordním kasovním trhákem. I s vědomím toho, kdo jej natočil.
Je tomu tak zejména proto, že se intenzivně zabývá dílčími prvky velmi specifického období, a četné odkazy na něj tak mohou být mnoha divákům (i fanouškům Tarantina) bez kontextu docela cizí. Ti, kteří tuto pestrou a z dnešního pohledu v lecčems úsměvnou éru neznají, nebo je nezajímá, budou tomuto dílu jen velmi těžko pronikat do hloubky, jež mu autor svým obdivem k westernům, hnutí hippies a klasickému Hollywoodu propůjčuje. Zvlášť na diváky z Evropy, tím spíš diváky mladších generací, může Tenkrát v Hollywoodu působit jako relativně prázdný shluk epizodních historek, který je ve svých jednotlivostech lepší a záživnější, než jako celek.
Přesto, přesně tuto formu interpretace od Tarantina očekáváme. Nikdo nemůže Tenkrát v Hollywoodu upřít neuvěřitelně autentickou dobovou atmosféru, velmi důvtipnou interpretaci hollywoodského snu tehdejší doby nebo mimořádně přímý a hluboký vztah k historickým událostem, s nimiž Tarantino zvládá operovat se vší parádou. Díky charismatickým představitelům, uvolněným dialogům, pozitivnímu naladění a nádherně komornímu prostředí se divák při projekci bezděčně stává jakousi součástí onoho fikčně-reálného světa, jež Tarantino ze své infantilní mysli, s kterou ale přesto dokáže stát nohama pevně na zemi, vystavěl. Takhle vtáhnout do děje, lépe řečeno přiblížit diváka postavám, to už chce pořádnou dávku sentimentu; legenda současné filmové tvorby jej vůči tomuto období dějin očividně má. Pak stačí přidat režisérův mimořádný um a výjimečné dílo je na světě.
Na slavném tvůrci je, zejména v poslední dekádě, výrazně znát jeho láska k westernu a inspirace (nejen) Sergiem Leonem, kterou v závěru své westernové trilogie dotáhl k dokonalosti. Neznáte-li žánr spaghetti western a hollywoodskou éru 60. let do hloubky, obrňte se trpělivostí, protože start je velmi pomalý, načasování vtipů je často vázané na easter eggy, nad nimiž je třeba přemýšlet, a pořádná akce, kterou od Tarantina čekáte, se začne rozjíždět až někdy ve druhé hodině. Bez kontextu doby navíc nebudete mít ani zdaleka takový zážitek; nutno dodat, že celý příběh i archetypy postav jsou jakousi fanfikcí z hlavy člověka, jež toto období prožívá půl století a evidentně o něm ví víc, než kdokoliv jiný.
Přesto Tarantinovy stylistické postupy, mechanismy práce s divákovou pozorností a zejména proslulá hravost dělají z Tenkrát v Hollywoodu jeho možná ne nejlepší, ale jednoznačně nejsofistikovanější a esteticky nejkrásnější dílo, dlouhé, místy možná i zdlouhavé, narativně neustálené, hluboce specifické, ale přitom mimořádně citlivé, přímočaré, perfekcionistické a zábavné. A jestli vám zpočátku bude připadat, že k Tarantinově tvorbě to má daleko, vězte, že zejména druhá polovina vás vyvede z omylu. Navíc autorova fascinace násilím, excentričností a chutí šokovat se projeví až v posledních dvaceti minutách, zato však v takové intenzitě, že se vám předchozí dvě hodiny budou zdát jen jako nutný klid před bouří. Jestli v něčem Tarantino film od filmu překonává sám sebe, pak je to jeho schopnost hrát si.
Navíc, když se v čele filmu objeví duo, o kterém se hovoří jako o nejatraktivnějším od dob Roberta Redforda a Paula Newmana – a já souhlasím – stává se tato pohádka z filmového zákulisí skutečnou trefou do černého. Vymyslet fiktivní dvojici a obsadit ji tak, že není na obtíž, když děj po většinu času nikam neposouvá, je výsada, která se na stříbrném plátně podaří zcela výjimečně. Dokázal to Martin Scorsese ve Vlkovi z Wall Street, který je rovněž podobnou, přestože vděčnější povrchní hříčkou plnou humoru bez jakékoliv duchovní hloubky, a dokázal to i Tarantino v tomto případě.
Vychutnejte si toto dílo i přes všechna zdánlivá negativa, která o něm uslyšíte. Je totiž veskrze pozitivní oslavou plnou nadšení a euforie, která prostřednictvím cigaret, starých aut, dobové módy, autentické retro výpravy a převratné hudby z poloviny 20. století dokáže vyšťavit z filmových políček víc, než leckterá snaha filmařů o emocionálně natřískanou a společensky odpovědnou reflexi toužící po Oscarovi. Tenkrát v Hollywoodu přesně ví, čím chce být, jeho cíle jsou všechno možné, jen ne závažné a intelektuální, ale v tom, co umí nejlíp, Tarantino obstál znovu na jedničku.