Filmový přepis jedné z nejchválenějších knih z pera dánského spisovatele Jussi Adler-Olsena nabízí mnohem více než jen tuctovou detektivku z už poněkud tematicky vyždímaného severského prostředí. Složka 64 i přes drobné nedostatky patří v rámci žánru k absolutní špičce.
Hned na začátku recenze se musím přiznat, že o filmové sérii z policejního Oddělení Q, jsem před vstupem do kino sálu nevěděl zhola nic a na Složku 64 jsem vyrazil jako na samostatnou kriminálku. Že se jedná o čtvrtý díl volně navazující ságy jsem se za mírného posměšku přísedících dozvěděl až někdy v polovině filmu. Budiž to však důkazem, že na již několikáté společné vyšetřování detektivů Carla Mørcka a jeho parťáka Assada může bez znalosti předlohy vyrazit opravdu kdokoliv.
Evropští seveřané mají unikátní schopnost intenzivní interpretace kriminálních zločinů. Z žánru tamějších detektivek je cítit jistá bezútěšnost, většinou skličující, málokdy smířlivá, a to se na stránkách knih, potažmo na stříbrných plátnech krásně vyjímá. Jinak tomu není ani v případě Složky 64. Hned v úvodních minutách dojde k násilnému přetrhání mladé, ale vzhledem k incestnímu podtextu jen stěží, nevinné lásky. Následující záběry na současnou Kodaň, kde vás evidentně nezastihne jiné než deštivé a sněhové počasí, také nevěstí nic odpočinkového. A tak by se dalo pokračovat prakticky celé zbývající dvě hodiny filmu. Není to na první pohled nic příjemného na koukání, ale rozhodně z toho nelze spustit oči.
Zápletka se točí kolem trojice zazděných mumifikovaných nebožtíků v centru dánské metropole odkazující na desítky let zavřené nápravné středisko pro „necudné“ dívky. Případu se samozřejmě ujme charismatický bručoun Carl Mørck se svým parťákem dosluhující poslední týden Assadem a jedním z opakujících se vrcholů snímku jsou právě ta kočkování mezi ústřední vyšetřovací dvojicí. Nevím, jak konkrétně tato složka filmu fungovala v předchozích dílech série, ale už jenom díky těmto chlapíkům si rád doplním vzdělání. Ostatní postavy sice jedou podle klasických žánrových šablon (schopná, ale mírně otravná asistentka, nedůvěřivý a opatrný hlavní komisař, na první pohled nedotknutelný padouch), ale nic jiného bych si od podobného filmu ani nedovolil vyžadovat.
Celkové vyznění snímku se nese ve znamení současných společensko-politických problémů, kterými si prochází v podstatě celá Evropa. Skandinávské země snad ještě intenzivněji. Migrace, sociální inženýrství, nacionalismus na úkor potlačování menšin a tak dále a tak dále. Záběr Složky 64 je v tomto až nečekaně obsáhlý, a právě díky propracované dějové linii o střetu „celkové blaho společnosti vs. základní lidská práva“ vybočuje dánský film z řady svých žánrových předchůdců. V poslední půlhodině však snaze tvůrců mírně podráží nohy několik zbytečných zvratů a nepasující přecitlivělé finále, ale konečný výsledek je jednoduše řečeno povedený. Dějiny kriminální kinematografie se v tomto případě rozhodně přepisovat nebudou, ale jsem přesvědčený, že každý vnímavější divák si filmu něco odnese.
Verdikt
Snímek Složka 64 patří ke klenotům žánru severských kriminálek. Přirozenou cestou a poctivým přístupem zkoumá současné společensko-politické problémy aplikované na syrový detektivní příběh s mírně krkolomnou zápletkou točící se kolem trojice mumifikovaných mrtvol v centru Kodaně. Sympaticky rošťácká ústřední vyšetřovací dvojice se svými poskoky odkrývá skandální pozadí příběhu, který sice postrádá nějakou geniální nadčasovost, ale o to víc je snad až děsivě aktuální. Pokud jste – jako já – neviděli předchozí díly série, tak vůbec nezoufejte a vyrazte do kina. Nejlépe v trochu depresivní náladě, kterou atmosféra Složky 64, snad i díky nechutně naivnímu finále, spolehlivě zadupe do země.